Nikdy se ti nepodaří žít tak, aby se to líbilo každému. Proto žij tak, aby se to líbilo Tobě...

Se smečkou psů

14. října 2018 v 19:30 | Lolita |  Šedozelený svět
Další týden na vojně je konečně za mnou... pro pořádek, teprve druhý týden. Zbývá jich ještě 10. Ráda bych napsala, že jsem z toho nadšená a plná dojmů, nicméně opak je pravdou. Není tajemstvím, že armáda má za úkol nováčky fyzicky i psychicky co nejvíce vydeptat - nechat je spadnout až na samotné dno svých sil a pokud možno ještě hlouběji, neboť jedině tak se z obyčejného člověka stane elitní voják. Bez soucitu, bez slitování a každý den s větší a větší zátěží.



Můžu s klidem říci, že na dno jsem si sáhla hned v pondělí. Vyfasobali jsme konečně zbraně (což byla vlastně zábava), jenže hned poté jsme s nimi byli nuceni běhat, sestavovat a rozebírat je jako lego no a učit se nazpměť jednotlivé součástky, ráže a další parametry.
K tomu všemu přesuny z bodu A do bodu B bývaly vždy zrychlené - ne, že krokem... rovnou svižným poklusem. Kdyby po rovině, ale do kopců. A kéž by jen krátké vzdálenosti. Koncem týdne už jsem byla sešrotovaná na padrť. Nohy i ruce mi vypovídali službu hlava mi přímo nařizovala se hned na patě otočit a prostě to všechno vzdát. Pozitivní myšlení a dobrá nálada jde jen s těží udržet času n odpočinek je žalostně málo... téměř žádný. To vše a mnohem více jsem prožívala od pondělního rána do čtvrtečního odpoledne.
Popravdě, už dost lidí to vzdalo a upřímně - nedivím se jim. Kolikrát bych se k ním moc ráda přidala, páč si v hlavě pořád dokola telím, že tolik námahy mi za to nestojí. Nicméně n konci dne, když už konečně vypnu vrhnu se zničená do postele, se moje hlava zase uklidní a zase se nic moc vlastně neděje. Je to opravdu psychicky náročné, tedy aspoň pro mě. Nicméně pořád se snažím udržet si dobrou náladu a pozitivní myšlení. Jsou dny, kdy mi to nejde a prostě brečím. Nicméně jsou i dny, kdy se mi podaří zvítězit i sama nad sebou a v tyto dny jsem na sebe nesmírně hrdá.
Spolu s bandou dalších 50ti lidí tvoříme jednu četu. A jako četa musíme fungovat jednotně. Pokud jeden jediný člověk něco pos*re, trest máme všichni. To samé platí i třeba o tom běhu. Pokud se běží, běžíme všichni. Musíme. Kdo nestíhá tempo, dává pokouřit ostatním. Ze začátku lidem moc nedocházelo, že si sakra musíme pomáhat a všichni fungovali sólo... O to hůř se nám s ostatními vycházelo. Nicméně čas a instruktoři nás brzy utvrdili v tom, že člověk jako jednotlivec v armádě nepřežije (pokud není Rambo nebo Chuck Norris, to je přeci jasné!). A díky bohu jsme se tak k sobě začali i chovat.
Kluci nám hodně při běhu pomáhají - nesou nám batohy a strkají nás vpřed. Pak už je mi i docela jedno, že běžím, protože jsem objevila to kouzlo tahu, kdy se o svýho ,,buddyho" (prostě ten vedle vás) zachytím a dokážu běžet vesele dál, nehledě na vzdálenost. Opravdu to funguje! A taky v hlavě si neustále omýlat, že stejně bude z chvíli někde pauza.

Opět jsem plná dojmů a opět dnes zamačkávám slzu, když se musím sbalit a jet zpátky do kasáren. Ten tlak na nás se totiž pořád zvyšuje a je samozřejmé, že se člověk vrací do tohoto šíleného kolotoče poněkud znechucen. Nicméně jakmile se mi to povede a dožiju se onoho posledního týdne - pak opravdu budu sama na sebe hrdá, že jsem něco tak šíleného prožila a věřte tomu, že ta neuvěřitelná dřina bude stát za to!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 B.e B.e | Web | 21. října 2018 v 21:32 | Reagovat

Věřím, že tohle všechno vydržíš až do konce a budeš na sebe fakt pyšná. Je to mazec, sama si nic takového neumím představit.

2 Camila Camila | Web | 31. října 2018 v 20:04 | Reagovat

[1]: Tentokrát mi nezbývá nic jiného než souhlasit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama