Nikdy se ti nepodaří žít tak, aby se to líbilo každému. Proto žij tak, aby se to líbilo Tobě...

50 odstínů zelené

6. října 2018 v 11:18 | Lolita |  Šedozelený svět
Tak mám za sebou svůj první týden KZP (kurzu základní přípravy) neboli vojenského výcviku. Původně jsem plánovala vzít si noťásek s sebou a psát vám každý den čerstvé zážitky z onoho dne, ale jak se ukázalo, fakt na to prozatím nemám. Jednak proto, že každý den máme pracovní dobu od 6:00 do 22:00 (bez možnosti volna, pustí nás akorát na oběd) a druhak ten celý den venku pochodujeme v kanadách a v maskáčích, cvičíme kruháče, běháme jak šílenci a ještě v tom mezičase se musíme učit hodnosti, vojenskou přísahu, skládat a rozebírat zbraně, určovat a udávat souřadnice z mapy, atd. Sečteno a podtrženo, v životě mi den neubíhal tak extrémně rychle, jako na KPZ.


Kdybych měla napsat svůj první pocit z nové práce a z nového místa - je to jako kdyby vám bylo znovu 10 a vrátili jste se jako děti na skautský tábor. Fakt sranda. Na druhou stranu, člověk jako jednotlivec zde nic neznamená, vlastně ani neexistuje. Nikdo tu s Vámi nejedná v rukavičkách. Na nějaké jemné zacházení a úlevy můžete rovnou zapomenout. Prostě nařídí vám stát 2 hodiny někde venku na dešti, tak prostě jdete a stojíte. Nesmíte mluvit, nesmíte se hnout a nesmí Vás ani štvát, že zrovna prší...
První 3 dny pro mě byly dosti psychicky náročné. Nejsem nějaká přehnaná hysterka (to jen čas od času), nerozhází mě nový kolektiv a ani se nebojím tvrdé práce. Spíš je to takový ten prvotní stres, který asi každý z nás čas od času prožívá (opravte mne, jestli se mýlím). Jste na novém místě, kde nikoho neznáte a pořádně ani nevíte, kde co je. Prostě nic, z čeho by se člověk musel zákonitě zhroutit, nicméně ta adaptace chviličku trvá, že. Navíc hned první den se najelo na nadupaný program, o kterém jsme samozřejmě nevěděli, co a jak se bude dít. Pak na další dny už nám dali rozvrh, takže pohoda. Vše se říkalo jen jednou, pokud člověk něco neslyšel nebo nepochopil, měl docela smůlu. Všude jsme museli stát včas a nějaká ta ,,pauza na odpočinek" vůbec nepřicházela v úvahu.
Pohyb mi nevadí, naopak! Do fitka jsem se chodila ničit dobrovolně a čas od času jsem si i chodila zaběhat. Spíš mě štvala ta zima. Měli jsme hned první den vyfasovat vojenský mundůr a nějaké další věci, no bohužel se stalo, že výstrojní sklad vzhledem k velkému počtu vojínů prostě nestíhal a tak se stalo, že jsme na sebe uniformu navlékli teprve ve čtvrtek. Což by možná ani tak nevadilo, spíš byl problém, že jsme dostali nařízeno, vzít si s sebou pouze pár nejdůležitějších věcí (hygiena, spodní prádlo,...) a že zbytek ani civil (naše vlastní oblečení) na sebe stejně oblíkat nesmíme, to až zase o víkendu, jak pojedeme domů. Tak se i stalo. Naštěstí můj vnitřní instinkt mi přímo přikazoval si vzít alespoň jedny legíny navíc, lehkou bundu proti dešti (z Decathlonu taková křiklavě oranžová, tenklá jak papír, ale skvělý nepropustný materiál - na podzimní běhání k nezaplacení) a náhradní triko. Teď zpětně díky Bohu, že jsem si ty věci vzala.
První tří dny pršelo, nicméně počasí zde nikdo neřeší a tak nás tahali po venku. Cvičili jsme pochodování, nástup, pozor, pohov, prostě co bylo třeba. V dešti, ve větru, prostě celý den. Ten první den jsem necítila prsty u nohou, jaká mi byla zima. Ostatní se tvářili podobně. Další den už jsem se zavlíkla tak, že jsem na sobě měla dvoje trika, mikinu s bundou, a dvoje běžecké legíny. Byl to skvělý pocit, když se člověk zbaví jedné nepříjemnosti, hned jsem měla náladu o něco lepší.
Chování arogantních instruktorů je zatím v mezích přijatelnosti, nicméně jak jsem již psala, člověk jako jednotlivec zde neznamená vůbec nic. Oni si Vás zde nepotřebují udržet, tudíž je jim úplně jedno, zda to vzdáte a odejdete nebo si tu buzeraci necháte líbit. Podle toho se s vámi zachází. Urážky, výsměch, řev, to vše je zde na denním pořádku. Buďto si to všechno berete osobně (a zákonitě vám to velmi brzy začne solidně nahlodávat psychiku) a nebo je prostě máte v paži, kývete jak tupý osel a jakékoliv narážky na vaši maličkost ihned vypouštíte z hlavy pryč a jedete si svoje. Tuhle taktitu jedu já a jedu ji už dost dlouho. Tudíž i ty urážky a řev (ten pocit, když proti vám stojí chlap vysoký skoro 2m, nabušenej jako kulturista a řve tak, že se chvějí i okna) snáším v celku dobře. Bohužel, pár holek se při těchto okolnostech rozbrečelo... což vlastně i chápu.
Prostě sečteno a podtrženo, vojna resp. KZP mi otevřelo oči a dalo zase mnoho zkušeností, co všechno je člověk schopný vydržet, když si za něčím stojí. Opravdu pevně věřím tomu, že když už přežijete ty 3 měsíce zde, tak Vás pak už nepoloží asi nic. A vydrží zde jen ti, kteří o tu práci fakt stojí, to je jasné! Nikdo by si dobrovolně nenechal srát na hlavu kvůli zaměstnání, o kterém není zcela přesvědčen, že by ho vůbec mohlo bavit... A pokud ano, nechť mi prosím napíše! Fakt by mě zajímalo, který šílenec by do něčeho takového dobrovolně šel 764

No, původně jsem se chtěla o dojmy podělit již včera, nicméně po celotýdenním tělocviku jsem dneska ráda, že uzvednu alespoň hrnek s čajem. A to nekecám! Bolí mě celej člověk, dokonce cítím i svaly, o kterých jsem ani netušila, že je mám. Ještě zítra si budu užívat volného dne (který nejspíš strávím nakupováním věcí, které s sebou na KZP akutně potřebuju) a spánkem. A v pondělí začínáme zase na novo!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama