Nikdy se ti nepodaří žít tak, aby se to líbilo každému. Proto žij tak, aby se to líbilo Tobě...

Jsi na to sama | 2. část

20. srpna 2018 v 20:00 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Dříve, než navážu na pokračování oné divoké noci, musím se k něčemu přiznat. Tento článek se mi vůbec nepsal snadno. Musela jsem se vrátit v myšlenkách a při opětovném uvědomění si, jak hrozné to ten večer bylo, jsem musela co pár minut odcházet od počítače pro kapesníky a pro deci vína. Byla to šílená noc, celkově to byl nejšílenější den mého života a kdybych snad bývala věděla, jak to celé ten večer (resp. nad ránem) bude probíhat, nikdy bych do toho nešla a na Matta se již do smrti smrťoucí ani nepodívala...



Běžela jsem dlouhou ulicí a konečně uviděla první panelový dům. Doběhla jsem až k němu a zády se o něj opřela. S těží jsem lapala po dechu. Hlasy mých pronásledovatelů byly stále jasně slyšet. Asi byli pořád někde za mnou, ale já je prostě neviděla. Všimla jsem si stínu v rohu panelového domu a hned jsem do něj zalezla. Díky tmavému oblečení mě skoro nebylo vidět. Rukama jsem si zakrývala ústa, aby nebylo slyšet mé funění. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Po čase ty hlasy utichly. Pánové to asi vzdali.
Nešlo mi vstát. Hrozně se mi točila hlava a bylo mi na zvracení. Jen jsem tam bezvládně seděla a přemýšlela, co se asi stane dál. Měla jsem výčitky. Kdybych se jen nenechala vytáhnout z toho auta. Kdybych si lépe pohlídala svůj mobil s peněženkou! Nic z toho by se nemuselo stát! Chudák Matt. Bůhví kde teď je a co prožívá. Asi mě hledá a přitom sám neví, kde jsem. Číslo na něj z hlavy neznám, jak se mu dovolám?
Pomalu jsem se podél stěny vysoukala na nohy a dala se opět do pohybu. Sice jsem se rozhlížela kolem sebe, ale i tak... vůbec jsem nevěděla, kde to vlastně jsem. A kudy mám jí... Tekly mi slzy. Nechtěla jsem vzlykat nahlas, aby mě někdo náhodou neslyšel. Není snadnějšího cíle, než opilé osamocené holky. A já teď byla až příliš snadný terč! S těží se udržím na nohách, natož abych se měla ještě bránit. Měl jsem strach a bála jsem se, jak to celé skončí.
Pořád jsem šla. Nezastavovala jsem. Město bylo tiché a svým způsobem i krásné. Dokud to bylo možné, šla jsem rovně. Jakmile to už možné nebylo, stáčela jsem se na rozcestí vždy do prava (neznámo proč mi utkvělo v paměti, že Matt bydlí někde v pravé části města... podle Google maps...) a pokud možno do kopce. Aleje panelových domů byly skoro nekonečné. Hlavně přes ně nešlo dohlédnout nikam dál. Zoufale jsem hledala alespoň sebemenší orientační bod, který bych poznávala a který by mě navedl na správnou cestu. Nikde nic. Na rozbitém chodníku jsem zakopávala o nadzdvižené dlažební kostky. Nakonec jsem spadla na kolena. Díky všemu tomu alkoholu jsem necítila bolest (o to krutější a bolestivější pak bylo sobotní probuzení).
Zůstala jsem klečet na chodníku a najednou jsem zjistila, že na mě někdo hledí. Starší pán, taky zjevně dost opilý se od srdce smál mému podnapilému stavu. Neohrabaně jsem se zvedla ze země a řekla jsem jen ,,Nákupák. Kudy k nákupáku?". Pán s dobrou nálodou se rozhlédl po ulici, na které jsme stáli a pak ukázal jedním směrem, stále se upřímně řehtajíc. ,,Tudy slečno.".
Zapamatovala jsem si směr a svižným krokem s trajektorií hada se vydala tím daným směrem. Ani jsem mu nestihla poděkovat. Šla jsem čím dál rychleji a konečně se přede mnou tyčilo obrovské nákupní středisko. Pocítila jsem obrovskou úlevu. Konečně jsem na místě, které znám a konečně vím, kudy k Mattovi domů. Nebylo nač čekat, ihned jsem se vydala směr Mattova náruč. Jediné, na co jsem v tu chvíli myslela bylo, že se mu za vše omluvím, hlavně za to, že se mi nemohl ani dovolat...
Cesta k němu byla dost složitá. Matt bydlí až ve vedlejší dědině za městem, takže následovala ještě cesta střízlivosti v úplné tmě a mimo město. Párkrát se mi povedlo spadnout na zem a jednou při snaze vyhnout se kolem prijíždějícímu autu jsem se skutálela dolů do meze. Naštěstí pan řidič byl natolik chápavý a vytáhl mě z tama zase zpátky na silnici. Myslím se mě ptal i zda-li nechci někam odvézt. No s díkem jsem odmítla.
Mattův dům jsem znala až moc dobře. Pocit viny ze mě spadl až ve chvíli, kdy jsem si všimla zaparkovaného Mattova auta před jeho domem. Dobrá, už je doma. Nahlédla jsem jeho oknem pokoje dovnitř, ale nikde nebylo rozsvíceno. Kde je? Že by šel pěšky? To se mi nezdá. Vchodové dveře byli zamčené. Nechtěla jsem kvůli své vlastní hlouposti budit celý dům, takže jsem jen zoufale klepala na okno Mattova pokoje, možná mě někdo uslyší. Najednou se zářivka rozsvítila a můj pohled spočinul na Mattovi, který rozespale vylézal ven z postele...
Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Jak dlouho už je doma? To vážně spal? S plným vědomím toho, že já jsem někde bůhví kde venku?! Přepadl mě vztek. Rozběhla jsem se ke vstupním dveřím se zaťatou pěstí připravená mu bezhlavě jednu vypálit. Nicméně mi dveře otevřel jeho táta. Zčervenala jsem studem. Rychle jsem kolem něj proběhla, radši ani nic neříkala a zaběhla k Mattovi do pokoje. Posadila jsem se na vedlejší pálandu a zoufale na něj hleděla. Nic mi neřekl. Jen zhasnul světlo a zase si lehnul. Ani mi neřekl, že si mám lehnout k němu. Nechal to celé být.
Byla jsem příliš opilá, než abych mohla racionálně přemýšlet, takže jsem jen poslepu nahmatala ze země deku, pod kterou jsem si zalezla a ten večer po dlouhé době jsme zase spali odděleně. Druhý den jsem se budila se slzami v očích. Až teprve v sobotu mi došlo, co všechno se mohlo té předešlé noci stát. První, co mi nedalo klid, bylo hledání viníka. Samozřejmě, že jsem si to způsobila já. Nic z toho by se nestalo, kdybych měla svůj telefon!
Matta probudil můj nářek. S nezájmem ke mě přišel a zeptal se ,,To ti je tak blbě, že brečíš?". Zavrtěla jsem hlavou a skrývala zasoplený obličej. Styděla jsem se za sebe. Ten den jsem se zapřísáhla, že končíms pitím (lhala jsem). Matt mi podal papírový kapesníčky, tak už jsem aspoň mohla smrkat. No i tak mi bylo šíleně zle. Pak jsem jen provinile špitla, že včerejší večer mě moc mrzí (i když mě dosti štvalo, že Matt si doma s klidem spal, ale čert to vem) a objala jsem ho. Nic mi na to neřekl, což bylo pochopitelné.
Vstala jsem z postele a šla k okenímu parapetu, na kterém stála petláhev s vodou. Potřebovala jsem zklidnit rozdrážděný žaludek a na jídlo jsem ten den neměla ani pomyšlení. Najednou jsem uviděla v rohu parapetu ležet můj telefon připojený k nabíječce... a kousek od něj ležela i má peněženka.

,,Kde jsi to našel?! Já jsem myslela, že jsem to nechala v baru a někdo mi to sebral." otočila jsem se udiveně na Matta.
,,Já jsem ti to vzal k sobě, protože jsi byla už dost rozjetá, tak abys to tam nenechala." zněla Mattova odpověď. Posadilo mě to na zadek. Utřela jsem si rukou slzy a do ruky vzala svůj telefon.
,,Chceš mi říct, že ten večer jsi celou tu dobu měl můj telefon u sebe? Ty jsi věděl, že ho nemám já?!" můj hysterický jekot pomalu nabíral na síle. Matt na mě jen udiveně hleděl.
,,Proč se zase vztekáš, proboha?" zařval na mě.
,,Protože jsi měl nechal s bandou dementů a s plným vědomím toho, že u sebe nemám ani telefon!" rozbrečela jsem se a vrazila hlavu pod polštář. Celá ta situace najednou nabrala úplně jiný směr a můj pocit provinění se najednou obrátil v nenávist a zradu.
,,No když tě táhli z auta, tak jsem se tě ptal, jestli si ten telefon vezmeš. Neodpověděla jsi mi a šla pryč. Tak co jsem měl jako dělat?" odpověděl s ledovým klidem Matt a odešel do kuchyně. K mé smůle se na to asi fakt ptal, ale přísahám, že jsem nic neslyšela. A i kdyby... rozum mi pořád nebral to, proč mě s nima vlastně nechal a s klidem odjel. Válečná zóna se posléze přesunula do kuchyně.

,,Dobře... no.... hele... Fakt nevím, co si o tom všem mám myslet. Zklamalo mě to. Bolí mě to!" zkoušela jsem začít navázak klidnou konverzaci a i přes všechny doposud zjištěné fakty to vše v klidu prodiskutovat.
,,Nechápu, co po mě chceš." odsekl Matt. Dala jsem se do pláče.
,,Já jen chci, aby ses mi omluvil Matte!" zakřičela jsem znovu.
,,Nemám se ti za co omlouvat. Nic jsem ti neudělal. Za to si můžeš sama..." řekl Matt opět s naprostým klidem.

Zůstala jsem tam nevěřícně stát a hleděla jako opařená. Nevěřila jsem svým uším. Nechtěla jsem věřit tomu, co mi Matt právě řekl. Utekla jsem zpátky do pokoje a zalezla si pod peřinu. Asi nejsem normální. Pořád dokola jsem si přehrávala scénář předešlého dne a snažila se přijít na věci, které mi zřejmě unikly. Opravdu jsem se snažila být na chvíli jen nestranným soudcem a snažila se přijít na to, proč je to všechno vlastně moje vina.
Takže bráno z pohledu třetí osoby - ano, byla jsem opilá. Ano, byla jsem hodně opilá. Vlastně kdybych byla nepila, tohle by se vlastně nemuselo stát a přčedešla bych této hádce... Můžu se nějak hájit? Matt tam byl přeci se mnou nebo ne? To on byl střízlivý, to on řídil to auto a to on měl být ten, který měl mít ten večer rozum. Protože já ho neměla. Zase se mi to celé zamotalo a zase jsem si nebyla jistá, jestli jsem na Matta křičela právem. Potřebovala jsem pomoc. Potřebovala jsem pohled nestranného člověka.
Zvedla jsem telefon a bez váhání volala zrzce. Všechno jsem jí detailně vylíčila, stejně tak jako píši teď vám. Strašně moc jsem si přála, aby ten spor mezi mnou a Mattem někdo konečně vyřešil. Zrzčina odpověď byla jednoznačná. Zmiz od něho! Položila jsem telefon a vykoukla z pod peřiny. Matt na mě vyčítavě hleděl a jen arogantně kroutil hlavou. ,,Sorry holka, ale za tohle si můžeš ty sama. Na mě to nehodíš." zopakoval mi pro připomenutí Matt a začal se převlékat.
Zbytek víkendu jsem probrečela. Matta jsem začala k smrti nenávidět. Nechtěla jsem po něm nic, jen aby se mi omluvil. Koneckonců, ne jen já jsem se ten večer provinila nebo snad, ano? V pondělí ráno jsem opět znechuceně stála na nádraží. Ruku na srdce, těšila jsem se domů. Kousek ode mě stál v objetí zamilovaný mladý pár. Loučili se spolu. Znechuceně jsem odvrátila pohled. Ze vší té romantiky mi bylo špatně. Mattovi jsem od té doby psala ejn vyčítavé vzkazy. Pořád jsem naivně doufala, že mu to dojde nebo že mě alespoň pochopí. Že to uvidí mýma očima. Nic. Vždy si jen vzkaz přečetl, ale nijak na něj nereagoval. Pak už jsem mu přestala psát. Fakt už to nemělo smysl...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Camila Camila | Web | 20. srpna 2018 v 20:33 | Reagovat

Ou. Holka... Pevný nervy ať už tě potká a stane se ve tvém životě cokoliv...
Jinak obdiv, že se nebojíš a dokážeš to takhle napsat...

2 Lolita Lolita | 21. srpna 2018 v 13:10 | Reagovat

[1]: Děkuji moc. Ono po pravdě to psaní bylo asi jediný, co mi pomohlo se s tímhle vším vyrovnat. Taková moje otevřená zpověď.

3 Camila Camila | Web | 21. srpna 2018 v 14:31 | Reagovat

[2]: To je nejlepší vypsat se z toho ;)
Uleví se, sdílíš to s ostatními a zjistíš že nejsi sama...
Jen tak dál! 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama