Nikdy se ti nepodaří žít tak, aby se to líbilo každému. Proto žij tak, aby se to líbilo Tobě...

Duben 2018

Na balíku slámy

24. dubna 2018 v 16:27 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Nedělní odpoledne jsem si opravdu užila. Venku bylo nádherně a sluníčko přímo vybízelo k tomu, abych vyběhla ven. Sbalila jsem si pár věcí do baťůžku a vydala se ke koním. Té mojí hatatitle už jsem to dlužila. Navíc jsem potřebovala si pořádně pročistit hlavu od všech mých starostí. A můj kůň je ten nejlepší terapeut.
Přijela jsem na stáj, převlékla se do jezdeckých věcí a šla jsem ji opečovávat. Přeci jen po zimě všechen ten prach a nevyčesaná zimní srst tomu koni hodně vadí. A navíc to vypadá přímo katastroficky. Vzala jsem ji hezky hadicí a osprchovala ji od hlavy až po ocas. Chudina jen se zavřenýma očima a sklopenýma ušima stála a držela jako hluchý dveře. Bylo vidět, že ta sprcha už opravdu byla potřeba. Po důkladném osprchování jsem jí ještě pro jistotu vydrhla kopřivovým šamponem. Ach ta krásná vůně! No vydrží jí to max. den, než se mi zase někde zválí... Mrcha jedna nevděčná :-D
Jakmile jsme měli po sprše (ano, když se otřepala, tak zvládla osprchovat i mě...), šli jsme na louku za areál. Pustila jsem ji z vodítka a lehla si do vysoké trávy. Sluníčko do nás pražilo vší silou a za necelou hodinku jsem obě dvě již byly suché. Jelikož tam na mě nikdo neviděl, tak jsem si na chvíli sundala tričko a následně i podprsenku. Takovou příležitost k opalování jen tak mít nebudu. Věčně mám moc práce. Zavřela jsem oči a zasnila se. Tak skvělý odpočinkový den už jsem dlouho neměla...
Myslím, že se mi povedlo i na chvilku usnout. Probudil mě až dosti známý hlas člověka, který na mne odněkud mluvil. Rychle jsem se v panice zvedla a hledala odhozené tričko. Pak jsem uviděla inženýra, jak sedí na koni a směje se. Hodila jsem na něj úšklebek a znovu si lehla na zem. Konkrétně on už moje holky viděl, takže mě to nijak netrápilo, že mě vidí svlečenou do půl těla.

,,Jedu ven, přidáš se?" zeptal se mě po chvilce.
,,Nevím, jestli se mi chce. Zrovna si dopřávám dávku vitamínu D." odsekla jsem.

Po dlouhém přemlouvání jsem nakonec souhlasila, že s ním pojedu ven. Zvedla jsem se ze země, oblékla si triko a vyskočila na koně. Byla jsem líná si ji jít nasedlat, takže jsem jela jen tak. Ta procházka byla super. Povídali jsme si úplně o všem, hodně jsme se u toho smáli a samozřejmě došlo i na dvojsmyslné narážky. Což se vlastně dalo čekat...
Projížděli jsme polní cestou a míjeli stoh balíků slámy. Inženýr měl super nápad, že prý na chvilku zastavíme. Chvilku jsme klábosili, já mezitím seskočila z koně a začala jsem šplhat na ty balíky. Jako malá holka. Skákala jsem z jednoho na druhý a neznámo proč mi to dělal obrovskou radost. Bohužel inženýr nechápal mé nadšení a jen tak udiveně stál a držel si koně. Chvíli jsem ho provokovala a pak za mnou nakonec vylezl. Pár minut jsme tam jen tak stáli a mlčky na sebe hleděli. Pak mě chytil za ramena a začal mě líbat.
Nechala jsem se svést. Pomalu mě položil na slámu a opatrně mi rozepínal kalhoty. Jen jsem se usmívala a mlčela. Proti slunci jsem mu ani neviděla do obličeje. Celou mne svlékl, pak já jeho. Úplně jsem cítila, jak se jeho tělo chvěje. Jen těžce oddychoval. Naposledy jsme si spolu uživali minulé léto. Už je to dlouho, co jsem ho neviděla. A ještě déle, co jsme spolu naposledy spali. Těšil mne pocit, že jen s těží bojuje sám se sebou s snaží se vydržet co nejdéle. Na té slámě jsme se milovali skoro hodinu. Bylo to vášnivé a zároveň krásné. Po dlouhé době konečně zase nespoutaná a nenucená soulož. Když se nad tím zpětně zamyslím, je docela zázrak, že nám ty koně neodešli. Neměli jsme je ani nikde přivázaný. Jen tam stáli a spásali trávu okolo.
Pomalu jsem se zvedla a pozorně se rozhlížela, jestli v okolí opravdu nikdo není. Publikum jsem fakt nepotřebovala. Nikde nikdo. Otočila jsem se na inženýra a jen na něj šibalsky zamrkala. Pak jsem se začala oblékat. Nevím, zda ho k tomu dohnalo jeho svědomí nebo k tomu měl nějaký důvod, ale až potom se mi přiznal, že už je zase zadaný. Nevěřícně jsem na něj pohlédla. Můj problém to vlastně není, i když nerada spávám se zadanými muži. Mají pak tendeci mi vyčítat jejich krach ve vztahu. Přičemž já je k ničemu vlastně nenutím. Jsou to oni, kdo napíše jako první.
Završila jsem tuto konverzaci větou, že vztah je čistě jeho problém. Akorát ať mi potom nevyčítá, že sám má výčitky svědomí. Pousmál se a odpověděl, že dokud se tohle naše malé tajemství nikdo nedozví, bude to v pohodě. Super. Opět jsem něčí milenka. Docela by mě zajímalo, za jakým účelem muži záměrně vyhledávají nevěru? Pokud vím, inženýr si na svou přítelkyni nikdy nestěžoval (hlavně mi o ní předtím ani neřekl). Možná za účelem zpestření všedních dnů nebo z důvodu nedostatečného uspokojení. Fakt netuším, já sama tytpotřeby nikdy neměla... jen lechtivé myšlenky, jaký by to asi s dotyčným bylo a to se přece může ;-)
Přijeli jsme zpátky na stáj a oba se tvářili, jako bychom se skoro vůbec neznali. Zavedla jsem kobču do boxu, převlékla se do normálního oblečení, jen ve dveřích prohodila ,,ahoj" na rozloučenou a odjela domů. Když teda inkognito, tak se vším všudy.
Ten večer mi inženýr až přehaně moc vypisoval a snažil se domluvit si další nenápadnou schůzku a nejlépe u něj doma. Nejevila jsem zájem se znovu sejít. Nechám ho pár dnů hezky podusit. Ne, že bych proto měla důvod... jen jsem prostě mrcha. Pak mu možná znova napíšu nebo se od něj nechám znovu ukecat.


A nedělí šílenství končí...

21. dubna 2018 v 12:47 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Poslední týden byl pro mě (a taky pro mou hlavu) opravdu hektický. Skoro vůbec jsem nespala, nechodila jsem ani ven, nechtělo se mi cvičit. Jen jsem seděla doma a hystericky hleděla do počítače. Abych vás zasvětila do problému - tento týden je poslední týden pro odevzdání bakalářské práce. Já samozřejmě celej rok v paži a tak nějak jsem tomu začala věnovat pozornost až teprve teď. No takže proto. Zda ta práce byla vůbec k něčemu dobrá se uvidí teprve příští víkend... Jsem sice optimista, ale to by nade mnou musel Buddha stát, aby mi moje slátanina vůbec prošla.
A samozřejmě díky veškerému nahromaděnému stresu a sebeomezování jsem dnes protivná, bez nálady a hlavně bez energie. Opět jsem sama sobě ukázala, jak nevhodné je prokrastinovat. Fakt už nemám sílu ani na to sedění a nic nedělání v práci. Samozřejmě mé vztahy s okolím jsou teď taky na bodu mrazu, protože s nikým nekomunikuji, odmítám komunikovat a když už komunikuji, stejně jsem protivná.
Až teprve dneska jsem si konečně na chvilku oddychla a přestala tyhle věci řešit. Ruku na srdce, takhle na poslední chvíli už se stejně snad ani nic vyřešit nedá. A až teprve dnes, když už jsem ze sebe vyždímala téměř všechno co se dalo, jsem se smířila s tím, co má přijít. Sice se cítím hodně zahanbeně, že letos se ke státnicím nedostanu, na druhou stranu ale jsem hodně nadšená z toho, že již brzy doufám nastoupím do své nové práce. A mé plány se začnou vyplňovat... Respektive můj život se změní k nepoznání.
Kupodivu i přes všechny nýnější negativní události, které se právě odehrávají, si stále dokážu držet skvělou náladu. Je to hlavně tím, že jsem se začala radovat z maličkostí. Jsem od přírody flegmatik (hodně těžký; 100% mámvp*čismus) a jsem zvyklá smířit se se vším. Fakt se vším. Stejným způsobem i věci řeším. Prostě je dělám nebo nedělám a je mi buřt, jak to dělám a kdy to dělám. Pohádat se se mnou je téměř nemožné. Dám vám za pravdu cokoliv :-D Ve finále to pak nejspíš budete vy, koho akorát rozžhavím do běla, i když to nebude můj původní záměr... A díky tomuhle všemu, co mi bylo dáno do vínku, tak nějak živořím celý život. Je fajn si zde na blogu čas od času postěžovat, svěřit se, apod. No ve finále mé trable, zármutky a deprese hodně brzy vymizí (krom problémů s chlapama, ty jak na potvoru mě štvou pořád).
Abych to shrnula, dnešní pracovní sobota je pro mne nijaká a zítřejší nedělí všechny mé problémy a stresy konečně skončí. Dozvím se finální verdik ohledně státnic (zda ano nebo ne) a budu si moci zase na chvíli vydechnout. Taky si konečně po týdnu opět pořádně zacvičím (těžce mi chybí v těle endorfiny) a budu se vyhřívat na sluníčku s poslechem nějaké skvělé muziky. Ani za tou svou hatatitlou už jsem bůhví jak dlouho nebyla. To taky musím napravit. Je toho dost, co chci udělat, ale vzhledem k ostatním starostem jsem si to prostě odpírala. Rada pro vás - nebuďte jako já! :-) Ono sice ve finále (teda podle mě) je to stejně jedno, akorát jsem si prodloužila studentský léta o další rok, ale zas na druhou stranu už jsem to taky mohla mít za sebou, že? Všechno má svý pro a proti a já to mám jako vždycky na háku. Pěkný den a pěkný víkend ;-)


Krása barevných propisek

11. dubna 2018 v 19:40 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Od brzkého rána jsem v jednom kole. Hned po ránu jsem letěla k doktorovi, aby mi podepsal nějaký papíry do nové práce, potom jsem letěla za zrzkou si chvilku pokecat, protože začíná v práci o hodinu dřív než já no a nakonec jsem já sama letěla do práce (i když pozdě, jako obvykle). Nicméně má úroveň prokrastinace mi dovoluje si z toho nic nedělat a můj šéf mi to kupodivu stále toleruje pouze s občasným ,,ty, ty, ty..." :-D Ano, i tohle je jedna z výhod práce na baru.
Možná je to tím, že je středa, nebo snad díky tomu, že je venku nádherně, ale od rána je tu klid a téměř žádný návštěvník. To je skvělé pro mě, alespoň můžu lelkovat. Vyběhla jsem ven před bar, sedla si na vyhřáté betonové schody a začala se slunit. Sluníčko mne šimralo v obličeji. Nasadila jsem si do uší sluchátka a pustila si hudbu, abych nemusela poslouchat ten monotónní šum města. Bylo to úžasný! Rozhlížela jsem se po okolí a přemýšlela nad svojí budoucností. Za rok touto dobou chci být úplně někde jinde. Chci mít jinou práci, chci mít vlastní bydlení a chci vlastní auto. Mám svůj plán a ten hodlám dodržet.

Včera večer se mi opět ozval Matt. Jeho zprávy jsem aktivně ignorovala, dokud mi messenger nezahlásil, že poslal i fotografii. Neodolala jsem pokušení se podívat, co to vlastně je. Naivně jsem se domnívala, že to bude nějaký srdceryvný citát o lásce a zklamání, nebo naopak neslušný obrázek obnažených slečen. Spletla jsem se. Jednou z Mattových předností byl jeho vzhled a jeho krásné oči. Nejspíš mu došlo, jak bezbranná dokážu být, když se na něj zadívám. Netřeba to tu rozmazávat, na té fotce vypadal prostě dokonale. Podlomila se mi kolena. Měla jsem za to, že již zvládám racionálně přemýšlet, nicméně ta jeho fotka (blbá fotka!) mě dostala do varu. Mísila se ve mě úzkost a stesk. Přála jsem si vrátit aspoň na chvilku ty krásné chvilky s ním a ten luxusní sex. Praštila jsem pěstí do země a odhodila telefon. Potřebovala jsem to vstřebat. Zvedla jsem se ze země a šla se ven projít.
Čerstvý vzduch dělá opravdu zázraky. Uklidnila jsem se a díky procházce přišla na jiné myšlenky. Po návratu domů mi hodně pomohl rozhovor s mamkou. Chtěla bych mít její starosti. Taky si chce splnit jeden dětský sen a plánuje si pořízení psa. A posledních pár měsíců řeší jen štěně a kupírování ocásků u jednotlivých plemen... a výhody a nevýhody :-)
Po hodinové horké koupeli jsem zalezla do postele a ještě hodně dlouho fantazírovala nad všema blbostma, který mě zrovna napadly. Nemohla jsem usnout. Mobil jsem nechala pro jistotu vypnutý.


Jak získat titul a nezbláznit se

9. dubna 2018 v 22:22 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Znovu dýchám! Cítím se skvěle! Všechno ve mě křičí a malá Lola se dere vší silou ven. Již od prvních jarních dnů, kdy mi slunečné počasí dovolilo vyrazit ven pouze v mikině (nebo i bez ní) se cítím jako vyměněná. Jsem plná energie, nemůžu spát, připadám si krásná a nespoutaná (jsem krásná a nespoutaná, my všechny jsme takové!) - no prostě shrňme to, začala jsem konečně zase žít. Zima je konečně definitivně pryč. S ní samozřejmě odešla i moje depresivní nálada. Na oslavu jara jsem ztrestala večer snad 2 litry vína (a přefikla nespočet neznámých mužů).
Ten nápad s instagramem... no jak rychle přišel, tak zase rychle odešel. Bylo by fajn se Vám chlubit ladnými křivkami, ale zas na druhou stranu si užívám psaní o sexu (a zbytku co k tomu patří) hezky na férovku a bez obalu a nemám dobrý pocit z toho, kdybyste si mé psaní spojili s mojí identitou. Takže sorry holky, nic proti vám, i tak vás pořád miluju.
Samozřejmě s příchodem jara přišla i má rádoby produktivita. Na oslavu svého ,,znovuzrození" jsem si koupila úplně nový deníček, který bude plnit roli mého zápisníčku a ,,Vision boardu". Prostě do konce roku jsem si dala jasný a přesný plán, který hodlám chtě-nechtě dodržet. Ovšem mé nadšení pro věc pominulo v momentě, kdy mi došlo, že za necelé dva měsíce mám jít ke státnicím... Začala jsem pro jistotu panikařit.
Nebudu vám lhát, nejsem pilný student. Co se týče mému přístupu ke škole - mám prostě v p*či. Respektive doteď jsem měla. Zkoušky vždycky nějak vyšly, všechno dotěď nějak vyšlo, ovšem teď stojím na prahu nejistoty, že zlaté časy s názvem ,,nějak to půjde" už asi skončily. A pokud rychle nepřijdu s bojovým plánem, asi ztroskotám. Ne, neztroskotám. Pouze si oddálím cestu k vysokoškolskému titulu o další rok. A to já sakra nechci! Tudíž ve dne v noci (když zrovna nejsem v práci nebo nepiju) sedím nad bakalářkou a ve chvílích naprosté prokrastinace si skládám dohromady otázky ke státnicím. Nic divnýho na tom není.
Zapisování do deníčku a neustálé postování svých fotek na instagram mě začalo jistým způsobem uspokojovat. Jednak mi to pomáhá ze sebe vyplavit všechny pocity, dojmy a myšlenky a druhak mám pocit (teď mluvím čistě jen o tom instagramu), že v tom nějak nejsem sama a potřebuju se doprošovat pozornosti ostatních lidí. Prostě chci být populární! :-D Ničeho se nelekejte, sice cvičím, ale není to nic extra a co se týče jídelníčku, prostě nemám problém dát si pizzu nebo zajít do Mekáče, takže až tak moc vážný to se mnou není.
Co se týče vztahů, došla jsem k závěru, že do konce roku na vztah čas asi ani nebude. Navíc pořád mám plnou hlavu Matta. Ano, hrdinsky jsem zde prohlašovala, že jsem na něj zanevřela, bohužel moje alter-ego se s tím nehodlá smířit. A přitom je to parchant. Bude trvat ještě dlouho, než ho ze sebe vypudím na dobro...