Nikdy se ti nepodaří žít tak, aby se to líbilo každému. Proto žij tak, aby se to líbilo Tobě...

Duben 2018

A nedělí šílenství končí...

Sobota v 12:47 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Poslední týden byl pro mě (a taky pro mou hlavu) opravdu hektický. Skoro vůbec jsem nespala, nechodila jsem ani ven, nechtělo se mi cvičit. Jen jsem seděla doma a hystericky hleděla do počítače. Abych vás zasvětila do problému - tento týden je poslední týden pro odevzdání bakalářské práce. Já samozřejmě celej rok v paži a tak nějak jsem tomu začala věnovat pozornost až teprve teď. No takže proto. Zda ta práce byla vůbec k něčemu dobrá se uvidí teprve příští víkend... Jsem sice optimista, ale to by nade mnou musel Buddha stát, aby mi moje slátanina vůbec prošla.
A samozřejmě díky veškerému nahromaděnému stresu a sebeomezování jsem dnes protivná, bez nálady a hlavně bez energie. Opět jsem sama sobě ukázala, jak nevhodné je prokrastinovat. Fakt už nemám sílu ani na to sedění a nic nedělání v práci. Samozřejmě mé vztahy s okolím jsou teď taky na bodu mrazu, protože s nikým nekomunikuji, odmítám komunikovat a když už komunikuji, stejně jsem protivná.
Až teprve dneska jsem si konečně na chvilku oddychla a přestala tyhle věci řešit. Ruku na srdce, takhle na poslední chvíli už se stejně snad ani nic vyřešit nedá. A až teprve dnes, když už jsem ze sebe vyždímala téměř všechno co se dalo, jsem se smířila s tím, co má přijít. Sice se cítím hodně zahanbeně, že letos se ke státnicím nedostanu, na druhou stranu ale jsem hodně nadšená z toho, že již brzy doufám nastoupím do své nové práce. A mé plány se začnou vyplňovat... Respektive můj život se změní k nepoznání.
Kupodivu i přes všechny nýnější negativní události, které se právě odehrávají, si stále dokážu držet skvělou náladu. Je to hlavně tím, že jsem se začala radovat z maličkostí. Jsem od přírody flegmatik (hodně těžký; 100% mámvp*čismus) a jsem zvyklá smířit se se vším. Fakt se vším. Stejným způsobem i věci řeším. Prostě je dělám nebo nedělám a je mi buřt, jak to dělám a kdy to dělám. Pohádat se se mnou je téměř nemožné. Dám vám za pravdu cokoliv :-D Ve finále to pak nejspíš budete vy, koho akorát rozžhavím do běla, i když to nebude můj původní záměr... A díky tomuhle všemu, co mi bylo dáno do vínku, tak nějak živořím celý život. Je fajn si zde na blogu čas od času postěžovat, svěřit se, apod. No ve finále mé trable, zármutky a deprese hodně brzy vymizí (krom problémů s chlapama, ty jak na potvoru mě štvou pořád).
Abych to shrnula, dnešní pracovní sobota je pro mne nijaká a zítřejší nedělí všechny mé problémy a stresy konečně skončí. Dozvím se finální verdik ohledně státnic (zda ano nebo ne) a budu si moci zase na chvíli vydechnout. Taky si konečně po týdnu opět pořádně zacvičím (těžce mi chybí v těle endorfiny) a budu se vyhřívat na sluníčku s poslechem nějaké skvělé muziky. Ani za tou svou hatatitlou už jsem bůhví jak dlouho nebyla. To taky musím napravit. Je toho dost, co chci udělat, ale vzhledem k ostatním starostem jsem si to prostě odpírala. Rada pro vás - nebuďte jako já! :-) Ono sice ve finále (teda podle mě) je to stejně jedno, akorát jsem si prodloužila studentský léta o další rok, ale zas na druhou stranu už jsem to taky mohla mít za sebou, že? Všechno má svý pro a proti a já to mám jako vždycky na háku. Pěkný den a pěkný víkend ;-)


Krása barevných propisek

11. dubna 2018 v 19:40 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Od brzkého rána jsem v jednom kole. Hned po ránu jsem letěla k doktorovi, aby mi podepsal nějaký papíry do nové práce, potom jsem letěla za zrzkou si chvilku pokecat, protože začíná v práci o hodinu dřív než já no a nakonec jsem já sama letěla do práce (i když pozdě, jako obvykle). Nicméně má úroveň prokrastinace mi dovoluje si z toho nic nedělat a můj šéf mi to kupodivu stále toleruje pouze s občasným ,,ty, ty, ty..." :-D Ano, i tohle je jedna z výhod práce na baru.
Možná je to tím, že je středa, nebo snad díky tomu, že je venku nádherně, ale od rána je tu klid a téměř žádný návštěvník. To je skvělé pro mě, alespoň můžu lelkovat. Vyběhla jsem ven před bar, sedla si na vyhřáté betonové schody a začala se slunit. Sluníčko mne šimralo v obličeji. Nasadila jsem si do uší sluchátka a pustila si hudbu, abych nemusela poslouchat ten monotónní šum města. Bylo to úžasný! Rozhlížela jsem se po okolí a přemýšlela nad svojí budoucností. Za rok touto dobou chci být úplně někde jinde. Chci mít jinou práci, chci mít vlastní bydlení a chci vlastní auto. Mám svůj plán a ten hodlám dodržet.

Včera večer se mi opět ozval Matt. Jeho zprávy jsem aktivně ignorovala, dokud mi messenger nezahlásil, že poslal i fotografii. Neodolala jsem pokušení se podívat, co to vlastně je. Naivně jsem se domnívala, že to bude nějaký srdceryvný citát o lásce a zklamání, nebo naopak neslušný obrázek obnažených slečen. Spletla jsem se. Jednou z Mattových předností byl jeho vzhled a jeho krásné oči. Nejspíš mu došlo, jak bezbranná dokážu být, když se na něj zadívám. Netřeba to tu rozmazávat, na té fotce vypadal prostě dokonale. Podlomila se mi kolena. Měla jsem za to, že již zvládám racionálně přemýšlet, nicméně ta jeho fotka (blbá fotka!) mě dostala do varu. Mísila se ve mě úzkost a stesk. Přála jsem si vrátit aspoň na chvilku ty krásné chvilky s ním a ten luxusní sex. Praštila jsem pěstí do země a odhodila telefon. Potřebovala jsem to vstřebat. Zvedla jsem se ze země a šla se ven projít.
Čerstvý vzduch dělá opravdu zázraky. Uklidnila jsem se a díky procházce přišla na jiné myšlenky. Po návratu domů mi hodně pomohl rozhovor s mamkou. Chtěla bych mít její starosti. Taky si chce splnit jeden dětský sen a plánuje si pořízení psa. A posledních pár měsíců řeší jen štěně a kupírování ocásků u jednotlivých plemen... a výhody a nevýhody :-)
Po hodinové horké koupeli jsem zalezla do postele a ještě hodně dlouho fantazírovala nad všema blbostma, který mě zrovna napadly. Nemohla jsem usnout. Mobil jsem nechala pro jistotu vypnutý.


Jak získat titul a nezbláznit se

9. dubna 2018 v 22:22 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Znovu dýchám! Cítím se skvěle! Všechno ve mě křičí a malá Lola se dere vší silou ven. Již od prvních jarních dnů, kdy mi slunečné počasí dovolilo vyrazit ven pouze v mikině (nebo i bez ní) se cítím jako vyměněná. Jsem plná energie, nemůžu spát, připadám si krásná a nespoutaná (jsem krásná a nespoutaná, my všechny jsme takové!) - no prostě shrňme to, začala jsem konečně zase žít. Zima je konečně definitivně pryč. S ní samozřejmě odešla i moje depresivní nálada. Na oslavu jara jsem ztrestala večer snad 2 litry vína (a přefikla nespočet neznámých mužů).
Ten nápad s instagramem... no jak rychle přišel, tak zase rychle odešel. Bylo by fajn se Vám chlubit ladnými křivkami, ale zas na druhou stranu si užívám psaní o sexu (a zbytku co k tomu patří) hezky na férovku a bez obalu a nemám dobrý pocit z toho, kdybyste si mé psaní spojili s mojí identitou. Takže sorry holky, nic proti vám, i tak vás pořád miluju.
Samozřejmě s příchodem jara přišla i má rádoby produktivita. Na oslavu svého ,,znovuzrození" jsem si koupila úplně nový deníček, který bude plnit roli mého zápisníčku a ,,Vision boardu". Prostě do konce roku jsem si dala jasný a přesný plán, který hodlám chtě-nechtě dodržet. Ovšem mé nadšení pro věc pominulo v momentě, kdy mi došlo, že za necelé dva měsíce mám jít ke státnicím... Začala jsem pro jistotu panikařit.
Nebudu vám lhát, nejsem pilný student. Co se týče mému přístupu ke škole - mám prostě v p*či. Respektive doteď jsem měla. Zkoušky vždycky nějak vyšly, všechno dotěď nějak vyšlo, ovšem teď stojím na prahu nejistoty, že zlaté časy s názvem ,,nějak to půjde" už asi skončily. A pokud rychle nepřijdu s bojovým plánem, asi ztroskotám. Ne, neztroskotám. Pouze si oddálím cestu k vysokoškolskému titulu o další rok. A to já sakra nechci! Tudíž ve dne v noci (když zrovna nejsem v práci nebo nepiju) sedím nad bakalářkou a ve chvílích naprosté prokrastinace si skládám dohromady otázky ke státnicím. Nic divnýho na tom není.
Zapisování do deníčku a neustálé postování svých fotek na instagram mě začalo jistým způsobem uspokojovat. Jednak mi to pomáhá ze sebe vyplavit všechny pocity, dojmy a myšlenky a druhak mám pocit (teď mluvím čistě jen o tom instagramu), že v tom nějak nejsem sama a potřebuju se doprošovat pozornosti ostatních lidí. Prostě chci být populární! :-D Ničeho se nelekejte, sice cvičím, ale není to nic extra a co se týče jídelníčku, prostě nemám problém dát si pizzu nebo zajít do Mekáče, takže až tak moc vážný to se mnou není.
Co se týče vztahů, došla jsem k závěru, že do konce roku na vztah čas asi ani nebude. Navíc pořád mám plnou hlavu Matta. Ano, hrdinsky jsem zde prohlašovala, že jsem na něj zanevřela, bohužel moje alter-ego se s tím nehodlá smířit. A přitom je to parchant. Bude trvat ještě dlouho, než ho ze sebe vypudím na dobro...