Nikdy se ti nepodaří žít tak, aby se to líbilo každému. Proto žij tak, aby se to líbilo Tobě...

Únor 2018

Prozradil mě Messenger?!

26. února 2018 v 18:01 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Další víkend za mnou. Čas poslední dobou letí až moc rychle. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem se naposled na chvíli zastavila a nechala myšlenky i věci jen tak plynout. Zase sedím sama v pokoji plná smíšených pocitů a mužského spermatu. Je mi zle. V hloubi duše jsem rozpolcená a nemám sebemenší chuť cokoliv dělat. Na alkohol od soboty radši nehledím a muže aktivně pálkuju od dveří. Potřebuji být chvíli sama se sebou.
Tento víkend jsem strávila cestováním. V pátek jsem jela na krátký výlet kvůli škole do Prahy a pak zase zpátky domů. Bylo to fajn. V sobotu kolem čtvrté ráno jsem utíkala znovu na nádraží, tentokrát jsem jela za Mattem. No a v neděli pak zase od Matta zpátky domů. Z toho všeho cestování jsem příjemně unavená, nehledně na to, že celou naši republiku (i kus té sousední) jsem viděla jen z okénka vlaku a k tomu snobsky přikusovala croissant s nutelou a popíjela latté.
Sobota se celá odehrávala opět ve znamení sexuálník choutek. Docela jsem si našla oblibu v poutech a v roubíku, používání bičů a ostatních erotických hraček zatím vyzkoušet netoužím... znovu fakt ne!
Sobotní večer jsme pak proseděli v klubu a oslavovali ve velkém. Matt slavil narozeniny. Chtěla jsem si u něj trochu přilepšit a tak jsem si od své dobré kamarádky nechala upéct nádherný dort ve tvaru slzy (chtěla jsem srdce, ale to by bylo moc kýčovité). Sakra, ať mi nikdo netvrdí, že když se vyučím cukrářkou a budu mít v ruce jen výuční list, že se nebudu mít v životě dobře. Ten dort od ní bylo mistrovské dílo! Taky jsem jí za něj dobře zaplatila. Troufám si říci, že Matt byl s mým dárkem spokojen a celý ten dort jsme tak nějak snědli... i když ne, všichni lidi v tom klubu ho snědli. Koloval na baru tam a zpátky, dokud bylo co ukrajovat.
Následovalo hodně alkoholu. Vůbec jsem se nešetřila. Pila jsem víno, pivo, vodku, prostě všechno co mi kdo poručil. A bylo to znát. Po půlnoci už jsem byla pod obraz Boží. Nicméně vše z té noci si moc dobře pamatuju. Ani nevím, zda za to mohl alkohol nebo blbá shoda náhod, že se mi pod ruky dostal Mattův telefon. Ani by nevzbudil můj zájem, kdyby se na displeji neobjevila ikonka messengeru a na ní sličná brunetka. Zvědavost a dvě promile v krvi mi nedaly a musela jsem se podívat víc. Co jsem si početla mě v ten moment srazilo z barové stoličky na zem. Uhrála jsem to na opilost a s hihňáním se nenápadně odplížila na záchod, abych si to mohla přečíst ještě jednou a hezky v soukromí beze svědků.

,,Promiň, rád bych si s tebou psal, ale Lola je nasraná, když si chci psát s tebou." byla zpráva od Matta.
,,Ach jo. Kdy že to jede pryč?" zeptala se neznámá bruneta.
,,Už zítra, zatím se měj."

Hodila jsem telefonem o stěnu. Div, že se nerozbil. Výhodou stavu opilosti je to, že v momentě je z Vás naprostý génius, pokud ne přímo Einstein a nad vším hrozně moc přemýšlíte - přímo spřádáte plány, dopředu si představujete konverzace s obviněným a tak celkově všechno hned vyřešíte... ve své hlavě. Jen abyste rozuměli, ta konverzace byla mnohem delší a mnohem dramatičtější, včetně přeposílání nahých fotek, smajlíků se srdíčkama a zamilovaných GIFů. Potěšující okolnost? Mám větší kozy než ona! :-)
Nicméně můj duhovej svět se rázem zhroutil. Alkohol tomu navíc přidal přebytečný příliv (spíše přeliv) emocí. Nedokázala jsem pochopit jednu prostou otázku. Proč? V tichosti a již bez nálady jsem se vrátila zpět mezi ostatní. Telefon jsem nenápadně položila zpět na stůl. Ten večer už byl kompletně v háji a nic krom alkoholu se nejevilo, jako rozumné řešení. Ztrestala jsem ještě jednu láhev vína. Pak už se mi podlamovaly kolena a bylo na čase jet k Mattovi domů.
Po příchodu k němu jsem utekla do koupelny, pustila na plno sprchu a začala brečet. Nějak to nešlo jinak vyřešit. Navíc nikdo nepojal podezření, že bych mohla naříkat. Umyla jsem si obličej studenou vodou, rozpustila si vlasy a šla si lehnout. Matt už na mě v posteli čekal a tvářil se, jako by se nic nedělo. Taky že se nic nedělo, já mu totiž neřekla ani nijak nenaznačila, že o té konverzaci vím. Nicméně na protest jsem se k němu otočila zády a neřekla jediné slovo. Nemělo to žádný efekt, i tak s klidem usnul.
Ráno jsem se vzbudila s ještě horší náladou. Dva litry vína z předešlého večera se mi usídlily v hlavě a odmítali odejít. Navíc jsem před očima viděla onu konverzaci a pořád se nutila nad tím přemýšlet. Nějak mi to celé nesedělo. Je sice pravda, že když už se trmácím za Mattem takovou dálku, tak i přesto více pozornosti věnuje svému telefonu, než mě... to je pravda, nepopírám že jsem ho jednou i výslovně poprosila, aby ho dal na chvíli stranou. To tedy měl být ten jeho argument, že nejsem ráda, že té holce píše? Sakra! Já doteď žila v domnění, že píše svým kamarádům... nebo mamince :-) No, čert to vem, tak píše i jiným slečnám. A ten argument, že už pojedu? Už zítra?! Říct mi to upřímně do očí, nezlobila bych se. Ušetřila bych pytel peněz za to cestování. Místo toho mi bulíkuje, jak moc rád mě vidí a že si nepřeje, abych odjížděla.
Chlapi byli, jsou a budou sráči. To se hold nezmění. Nicméně jsem si myslela, že když už se jim hnusí být s jednou ženou a touží po jiné, není od věci té stávající něco naznačovat. Stačilo by prosté: Jdi pryč! Nemám čas! Dej mi pokoj! Dnes nemůžu,... Toho se od Matta asi nedočkám. Nebo jednou možná ano, ale ne teď. Zatím jsem usoudila, že buďto si ze mě opravdu dělá jen odstavný pruh na dálnici a v mezičase svádí sličnou brunetku a nebo si s ní jen nezávazně dopisuje a při zdlouhavě nudné konverzaci se odvolává na mě. Ne, to si fakt moc fandím, jasně že první varianta je realita. Jak jsem na tom teď? No pořád jsem mu neřekla, ani nijak moc nedala najevo, že to vím. Trochu se stydím, že jsem se snížila k tomu mu lézt do telefonu. To ne já, za to může alkohol :-) Ještě štěstí, že další víkend strávím zase ve škole. Mám 14 dní na to se rozhodnout, co dál a zda vůbec nějaké dál ještě bude.


Proč nestavím sněhuláky?

20. února 2018 v 0:21 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Tak mé jarní prázdniny definitivně skončily. Minulý týden (resp. od neděle do neděle) jsem si vzala v práci volno a odjela si užívat mladické nerozvážnosti za Mattem. Neviděli jsme se skoro měsíc, tak už mi to chybělo...

Chybíš mi. Kdy se uvidíme? přišla zpráva od Matta ve čtvrtek večer.
No bude Valentýn. Mohla bych přijet třeba v úterý, co ty na to? odpověděla jsem s nadšením.
Na jak dlouho? zeptal se.
No mám volno celý týden, takže do kdy budeš chtít.
Dobře, tak přijeď už v neděli. napsal poslední zprávu

Byl to večer před tím, než jsem odjížděla na dva dny do školy. Předchozí konverzace moc smyslu nedávaly, spíš bych řekla že Matt ani nejevil zájem se mnou víc mluvit, zřejmě na to měl jiné slečny. Vyskočila jsem z postele a s rozvernou náladou na nadcházející Valentýnský týden jsem si začala balit věci... předčasně.
I když jsem byla ve škole, mé myšlenky byly úplně někde jinde. Měla jsem dokonalý plán na toho nejlepšího Valentýna! Nakoupila jsem hafo dárečků (já ráda dárky! každému a ke každé příležitosti!), sehnala volné lístky do kina a přihodila k tomu i nové sexy prádýlko, které jsme se zrzkou týden zpátky byly kupovat. Jo, bude to dokonalý.
V neděli ráno jsem jak raketa pelášila s batohem na zádech směr nádraží. Nadšením jsem přešlapovala na místě. Čekala mě 5ti hodinová cesta vlakem do místa určení. Ten čas jako by stál! Čím víc se na něco těším, tím horší je ono čekání...
No konečně! Vyskočila jsem z vlaku a začala se rozhlížet po Mattovi. Na tom přeplněném nástupišti to fakt nešlo. Kolem mě plno lidí směřující ke schodům, každý do mě vrážel, jako kdyby mě neviděli. Po pár minutách jsem to vzdala a nechala se unášet davem až do nádražního vestibulu. Ještě pár chvil trvalo, než všichni konečně odešli. A zase jsem byla sama. Prázdný vestibul byl najednou tak veliký. Točila jsem se dokola a pořád se ohlížela. Nikde nikdo. Možná má zpoždění? Zkontrolovala jsem messenger. Žádná zpráva, tak nevím.
Najednou mě někdo chytil batoh a sundal mi jej ze zad. Rychle jsem se otočila. ,,Promiň, že jsem tě nechal čekat. Bylo tu opravdu moc lidí." řekl Matt s úsměvem na rtech a hodil si na záda můj batoh. Začala jsem se na hlas smát a skočila mu kolem krku. Konečně jsem byla spokojená.
Ten večer jsme stihli objednat akorát pizzu, dát rychlou sprchu a pak až do svítání jsme doháněli ten zameškaný měsíc bez sexu. Byla to paráda. Cvičení ve fitku bylo oproti této noci jen lehárko na gauči. Chtěla jsem to znovu a znovu a ten chtíč nešel utišit. Až teprve východ slunce ve mě vyvolal stav maximálního vyklidnění a uspokojení. Tudíž pondělí pro mě začalo až kolem čtvrté odpoledne. Matt si vzpoměl, že měl jet vyzvednout novou skříň. Tak jo, aspoň zabijeme ten zbytek dne. Večer jsem se nenápadně pokusila o navázání na předešlou noc, no moc z toho nebylo. Po prvním kole mi bylo jasné, že každý další okruh může skončit infarktem... ne pro mě, já byla pořád hladová :-)
V úterý jsme smontovali tu novou skříň (díky Bohu za obrázkový návod k montáži) a večer vyrazili do kina. Můj první Valentýnský dárek od Matta. Padesát odstínů svobody. Fakt skvělý film, i když co vám budu nalhávat, kdo z vás četl knížky, tak mi snad dáte za pravdu, že byly lepší. Osud mi přál - Mattovi nejelo auto. Co teď? No zajdeme ještě někam do baru a pak půjdeme domů... pěšky. Jedna z mých lepších vlastností je umění se radovat z maličkostí. Tudíž cesta pěšky domů pro mě byla romantická procházka. Potemnělá světla pouličního osvětlení, padání sněhových vloček a jemný šum nočního města. Moje extáze. Párkrát jsem schválně zastavila a potáhla Matta za ruku, aby mě objal a políbil.
Dočkala jsem se středy - Valentýna! I když jsme domů došli někdy nad ránem, i tak jsem vstala brzy. Připravila jsem pro Matta lívance, uvařila čas a na stůl hezky naaranžovala dárky. Skočila jsem zpátky do postele a chvěla se nadšením. Najednou zvonil pošťák. Matt vstal a hned šel ven pro záhadně velký balík. Když se vrátil, tak jen s úsměvem na rtech položil balík na zem přímo přede mě. ,,Tak tvé dárečky právě dorazily." usmál se šibalsky. Zaradovala jsem se jak malá holka a začala tu krabici otvírat. Co mě čekalo uvnitř jsem neměla nejmenší tušení...
Nevěřícně jsem pohlédla na Matta. Co to sakra je?! Uvnitř krabice byly kožená pouta, obojek, roubík, anální kolík a bič s plácačkou... ,,Ty mě chceš bít?" zeptala jsem se. ,,Ne, to nechci... chci si jen hrát." odpověděl s úsměvem. Romantiku jsem si představovala jinak. Růže ani jiného pugetu jsem se nedočkala. Nejspíš jsem to naznačovala málo...
Matt naléhal a ještě ten den jsme to vyzkoušeli. Spoutal mě, nasadil mi obojek, dal mi pásku přes oči a nechal mě nahou klečet na studené zemi. Zní to děsivě, ale ze začátku se mi to opravdu líbilo. Nic jsem neviděla, mohla jsem jen poslouchat. Na ramenou a na zádech jsem cítila jeho zprvu jemné doteky. Zavzdechla jsem. Pak jsem uslyšela šustění. Pak přišla rána do zad. Pálilo to jako čert. Jsen jsem zaťala zuby a zhluboka se nadechla. Slyšela jsem Matta jak moc se mu to líbí. Škubl za obojek a znovu přišla rána do zad. Moc mě teda nešetřil. Vydržela jsem v tichosti asi 20 ran. Vždy jsem se akorát musela nadechnout. Ta rána sice pálila, ale po chvilce ta bolest odezněla, byl to jen krátkodobý efekt.
Najednou mě Matt chytil a zvednul ze země. Pohodil mě surově na postel a obrátil na břicho. Stál nade mnou a nedělal nic, jen se tak na mě díval a mluvil cosi o krásných zádech. Pak si vzal do ruky plácačku a můj zadek si zažil Dachau. Oproti těm ranám bičem, kdy mezi jednotlivými ranami vždy chvilku čekal než mne uhodil znova, si bití po zadku fakt užíval. Začal mě bezhlavě plácat řezat a nebralo to konce. Silně a stále do jednoho místa. Zabořila jsem rychle hlavu do madrace, abych si mohla zaječet. Když jsem párkrát jako malá dostala od mamky vařečkou za neposlušnost, tak to nebylo tak hrozné. No tohle teď bylo horší. Nešlo to vydržet a docela obdivuji ženy, kterým se tenhle styl erotiky líbí. Na tohle já koule nemám!
Vyhrkly mi slzy. Ta bolest byla šílená a zadek mě štípal jak nikdy. Začala jsem prosit Mata, aby přestal, ale on mě neposlouchal. Ještě dalších 5 minut jsem žadonila, prosila a pak už nadávala. Nakonec konečně přestal. Brečela jsem jak malá holka. Páska, kterou jsem měla přes oči, byla nasáklá jak houbička na nádobí.
Samotný akt, který poté následoval, jsem nijak emocionálně nezvládla prožít, spíš to bylo jen bezduché vyvrcholení. Konečně mi Matt sundal pouta. Nemohla jsem si ani sednout, necítila jsem zadek. Z postele jsem se svezla na zem na kolena a pomalu si sundala pásku z očí. Mattův spokojený pohled mě přímo urážel. ,,Ty pláčeš? Tebe to bolelo?" zeptal se mě udiveně. Vztekle jsem se ohlédla a uviděla vedle sebe ležet ten bič, kterým mě švihal přes záda. Bezmyšlenkovitě jsem ho vzala a švihla s ním Matta přes obličej. Ten se chudák bolestí skácel k zemi. ,,Ne asi! Byla jsem z toho maximálně udělaná ty kreténe!" vyhrkla jsem zuřivě a pohodila bič na druhou stranu pokoje. Matt se postavil, pak zvedl ze země i mě a jen mě objal. Netřeba mu víc vysvětlovat, dostal názornou ukázku. Sám později uznal, že to přehnal.
Ten den jsem měla zadek fialovej a na zádech rudé a mohutné šrámy. Jen tak mezi námi, při psaní tohoto článku na židli musím klečet... Hold Valentýn se nevyvedl podle mých představ. Do konce týdne jsme spolu už nespali. Přiznávám se, že jsem chuť měla - hodně velkou. Nicméně z Mattovi strany to nebylo možné. Ve čtvrtek chytil ,,chlapskou rýmečku" a hold byl nepoužitelnej. Sex jsem sice neměla, ale dostalo se mi svým způsobem náhrady za nevyvedenou středu. Měla jsem Matta jen pro sebe - jeho pozornost. Celé dny v posteli, večery ve vaně, masáže zad a filmové noci, jemné a slastné mazlení a šeptání do ouška o tom, jak moc jsem úžasná. Prostě to, o co jsem celou dobu stála. Hodně mi k tomu dopomohla ta Mattova horečka a paralen, jinak by mi asi takové věci neříkal :-)
Dnes ráno jsem opět stála na opuštěném nádraží. Sluníčko mi svítilo do očí. Vlak, který mě vezl domů, již stál připravený k odjezdu a průvodčí mávala, ať urychleně nastupujeme. Otočila jsem se a naposled se podívala Mattovi do očí. Z jeho pohledu jsem nedokázala nic vyčíst. I když odjedu, jemu se stýskat nebude. Tak proč mě ano?