Nikdy se ti nepodaří žít tak, aby se to líbilo každému. Proto žij tak, aby se to líbilo Tobě...

Leden 2018

Příliš vysoká cena pro špetku uspokojení

29. ledna 2018 v 14:43 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Skončil pracovní víkend a konečně můžu navázat na další pracovní týden. Krom pátku kdy jsem byla ve škole jsem neměla vůbec žádné volno. Člověk je sice v zápřahu, ale aspoň nemám čas myslet na blbosti. Krom chlapů, na ty myslím pořád. Hlavně na Matta. Jak jsem si myslela, že už se mi neozve - no ozval se. A hned se divil, proč mu nepíšu a jestli už jsem na něj snad zapomněla? Manipulátor.
Moc dlouhé debaty s ním po messengeru nevedu, stejně ve většině případů vždy skončíme u jeho sexuálních choutek a experimentů, které by se mnou rád vyzkoušel. Romantika, mazlení, masáže? Ani jedno z toho. Bičíky, pouta a svorky... 50 odstínů šedi je oproti jeho představám ještě pohádka pro děti.
V mezičasech chatování s mým oblíbencem se mi ovšem ozvali i ostatní páni. Inženýr, Vašek a Kovboj. O inženýrovi jsem zde před nějakou dobu již psala, o zbylých dvou ještě ne. Začneme Vaškem.
Typický pražský bohém žijící pouze přítomností tady a teď nehledíc na práva a povinnosti lidské společnosti. Seznámili jsme se opět čirou náhodou. Na dovolené v Chorvatsku. Byla to moje první dovolená bez rodiny, pouze s mojí tehdy bývalou nejlepší kamarádkou dredatou slečnou. Právě ona byla ta, která mě přivedla na chuť probouzet se každý den v jiné posteli a s jiným mužem. Sex a city se v ní bouřily jako tornádo. Sice o dost starší než já, ale v hloubi duše pořád malá holčička toužící po pozornosti všech. No a s ní jsme strávily celý červencový týden v Chorvatsku u moře.
Každý den pláž, koupačka v moři, pomlouvání ostatních čub, které se kolem nás šnořily v bikinách a plážových botičkách (prostě krásné holky svům způsobem nějak neuznávala no...) a večer pak toulky po krásném městě a ochutnávka piv ve všech barech, které nám přišly do cesty. No a při těch nočních toulkách jsme jednoho večera zaslechly hudbu. Mejdan? A tady? Jdeme! Rozběhly jsme se za ozvěnou, až jsme dorazily do historické části města na jedno menší náměstí s podloubím. A on tam stál. Uprostřed davem vytvořeného kruhu s hořící tyčí v ruce a svlečený do půl těla. Svaly na jeho hrudi se v odrazu světla nádherně rýsovaly. V ten moment jsem prožila malý orgasmus.
Počkaly jsme až do konce oné show a hned se s nimi dali do řeči. K mému naprostému údivu, on i jeho další dva kamarádi (co s ním vystupovali) byli z Česka. To snad ne. A kupodivu i bydleli jen pár kilometrů od nás. Předali jsme si všichni na všechny kontakty, prodebatovali celou noc a nad ránem jsme se loučili. Zbytek týdne jsme se s nimi pravidelně scházeli na onom náměstí a po večerech pak společně i procházeli bary. Snad poslední dvě noci jsme s nimi začli i spát. Dredatá slečna si zabavila Vaška. Super. No nevadí, ti zbylí dva kluci taky vypadali dobře.
Až teprve na Vánoce toho roku, když už jsme byli dávno po dovolené a dávno plné jiných emocí se mi ozval. Chtěl se sejít. Jela jsem tedy za ním do Prahy. Čekal mě na nádraží s krásnou růží, kterou utrhnul někde po cestě z nějakého okrasného záhonu. Prošli jsme Prahu, zašli na jídlo a k večeru už jsme šli k němu. Jeho byt byl tak smutně prázdný. Uprostřed pokoje byl akorát starý rozkládací gauč a v rohu malá kuchyňka. Nemohla jsem se rozhlížet dlouho, hned mě srazil k zemi a začal líbat. Zavřela jsem oči a naprosto se mu oddala. Bylo to krásné. Od něj jsem odcházela se šrámy na zádech. Od té doby se spolu scházíme. Vždy jen jednou do roka a vždy před příchodem Vánoc.


Trocha nadhledu

27. ledna 2018 v 19:08 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Poslední dva dny jsem se konečně hodila na ,,jiný mode" a zaměřila se i na něco jiného, než jen na Matta. Ostatně zmínka o něm je skoro v každém článku. Jenom zmínka? Tak celkově všechny články jsou o něm...
Předevčírem jsem byla opět za mojí milovanou zrzkou Elis. A ten rozhovor s ní mi opravdu pomohl. Ve svém okolí nemám nikoho jiného, komu bych se mohla otevřeně ze všeho vyzpovídat bez toho, aniž by mě ihned odsoudil. Navíc moje ,,háro" už potřebovalo nějaký ten nový sestřih - tak jsme aspoň spojili dobré s užitečným. Debatovali jsme celé odpoledne a témeř celou noc. Domů jsem odcházela až nad ránem. Množství vypitého vína zapříčinilo, že cesta domů (která obvykle trvá asi 20 minut) se protáhla skoro na hodinu. Nicméně došla jsem v pořádku domů a vnitřně spokojená a vyklidněná.
Skoro vůbec jsem tu noc nespala, nehledejte v tom nic složitého, prostě jsem měla chuť dělat tisíc jiných věcí. Nakonec jsem si sedla s knížkou a četla si až do rána. Ráno pak rychlou sprchu, obléct se do svátečního a hurá na zkoušku do školy. Decentní kruhy pod očima z nevyspání a růžový nosík od vína zakryl make-up. Spánek jsem doháněla v autobuse. Nevím, zda to bylo tím že jsem ještě nebyla střízlivá nebo tím rozhovorem z Elis, ale u obou zkoušek jsem zazářila. Vůbec mi to nepřipadlo nijak těžké. Zvládla jsem je levou zadní, vytočila se na patě a jela zase domů. Opět jsem v autobuse doháněla spánek.
Doma jsem se spokojeně uvelebila na postela začala přemýšlet nad bakalářkou (kterou jsem ještě nezačala psát) a nad dalšíma dvěma zkouškama, které mě ještě v zimním semestru čekají. Jen po očku jsem zkontrolovala telefon. Matt se mi od včerejšího večera neozval. Samozřejmě vždycky se jako první a hlavně nonstop celý den ozývám já. Obráceně to asi nefunguje. Mávla jsem nad tím rukou a vrátila se zpátky k učení. Zvláštní, ani nejsem nešťastná z toho, že mi nenapsal. Asi konečně začínám chápat, že asi žít se dá i bez něj.


Znovu šestnáctiletá

24. ledna 2018 v 16:47 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Nový rok začal nejlépe jak mohl. Vlastně i Vánoce byly opravdu velmi vydařené. Už je to opravdu hodně dlouho, co jsem se cítila takhle unešená. Hádáte správně, může za to chlap...
S Mattem jsem si celý listopad dopisovala a nenápadně se mu snažila naznačit, že mi chybí jeho přítomnost. Bohužel, nenaskytla se mi téměř žádná příležitost jej přijet aspoň na jeden den navštívit. Byla jsem z toho zoufalá. Tolik jsem toužila po jeho přítomnosti, přitom v jeho očích jsem nebyla nikdo zajímavý. Můj poslední zoufalý pokus o setkání s ním bylo pozvání na oslavu nového roku (no spíš jsem se jen zeptala, jestli něco už nemá v plánu). Vybouchla jsem radostí, když mi odpověděl, že zatím nic neplánuje a možná se i domluvíme.
To byla má chvíle! A teď už to nesmí nic překazit. Automaticky jsem si všude pojistila, že mi SIlvestra s ním nic nezkazí (takže volno v práci, dodělat resty ve škole a návštěvu všech příbuzných zvládnout nejpozději do 27. 12.). Super plán! Pak už jsem mu schválně tolik nepsala, jen aby mi to na poslední chvíli neodvolal... i když šance u něj byla extrémně vysoká, nejsem totiž jediná žadonící o jeho přízeň. Docela čáru přes rozpočet mi udělal na druhý svátek vánoční...

,,Kdy tě mám čekat?" byla Mattova první zpráva.
,,Jsme přece domluvení na Silvestra. Takže bych přijela třeba 30.?"
,,To je pozdě."

Nevěřícně jsem hleděla do telefonu. Pak jsem se rozhlédla kolem sebe po pokoji. Myšlenka na to, že bych s ním mohla být i déle než jen 2 dny mě přímo nadnášela, ale na druhou stranu mě ihned k zemi sesadila druhá myšlenka a sice to, že jsem nesplnila skoro nic ze svého plánu před odjezdem. Čert vem práci a školu, ale nebyla jsem skoro vůbec s rodinou. Bylo to hodně těžké. Nakonec mě ale ukecal (a ani se nemusel snažit) a hned odpoledne 26. jsem utíkala na vlak a jela za ním.
Na mou obranu, neviděla jsem ho skoro měsíc a TO NĚCO mě k němu táhlo silněji, než magnet. Když jsem dorazila na onu cílovou stanici a vyskočila z vlaku, chvilku jsem jen tak stála, koukala do země a přemýšlela, zda to co dělám je správné... Pak do mě jeden z cestujících strčil, což mě donutilo se vzpamatovat a začít serozhlážet, kudy se dostanu z toho nástupiště. Pohlédla jsem směrem ke schodišti a on tam stál...
Ten pocit se opravdu nedá popsat slovy. Jako bych byla zase v pubertě. Běžela jsem s rukama rozevlátýma, úsměv na tváři od ucha k uchu, div jsem ještě při běhu neskákala radostí. Skočila jsem mu kolem krku a pevně ho objala, nedokázala jsem vůbec nijak kontrolovat své city. On mě pevně sevřel v náručí a začal se hlasitě smát. Ten smích slyším ve své hlavě doteď. Byl to ten nejkrásnější pocit, slyšet milovaného člověka se od srdce zasmát.
První noc jsme přečkali s jeho rodinou a při té příležitosti jsem mu mohla předat i pár dárků, které jsem mu sháněla na vánoce (takový ten trapný pokus zavděčit se/vnutit se). Musím uznat, že to bylo docela úsměvné. Nechci se vytahovat, ale asi jsem se mu trefila do vkusu - z mých dárků byl nadšený nejvíc... a to fakt nepřeháním. Večer mne za to odměnil luxusním sexem a šeptáním do ouška.
Hned druhý den ráno jsme odjížděli k němu domů a tam jsme poklidně živořili až do Silvestra. Denně romantické večeře v nóbl restauracích, procházky po nákupáku (né, že bych na tom nějak ujížděla) a návštěvy plaveckého bazénu. Opravdu nic mi nechybělo. Kdybych takhle měla strávit zbytek svého života, vůbec bych se tomu nebránila. Zasteskla jsem vždy, když se mi hlavou prohnala myšlenka na vlastní rodinu, manžela a děti, které do 30 určitě mít nebudu.
Bohužel vyznat lásku Mattovi je jako mít v bordelu svou oblíbenou děvku. Odkýve vám úplně všechno, ale to samé odkýve i dalším. Nemám mu co vyčítat - nechodíme spolu, on to ani nechce. Tudíž musím být smířená s rolí postelové panenky a těšit se z jeho přítomnosti, dokud tu je. Až jednoho dne odejde za jinou, má úloha u něj skončí.
Silvestr dopadl pro mne nejlépe jak mohl. Na náměstí plném lidí a v jeho obětí jsem nadšeně sledovala krásný téměř 20 minutový ohňostroj. Nechyběl ani novoroční polibek. Z náměstí domů jsme odcházeli až po jedné ráno. Z toho všeho nadšení jsem po něm ještě jednou doma vyjela. Takové moje gesto spokojené lolitky. Od něj domů a zpět k realitě jsem se vracela až 2. ledna tohoto roku... se slzami v očích jsem stála sama na vlakovém nádražía čekala na vlak, který mě posléze vezl domů.