Nikdy se ti nepodaří žít tak, aby se to líbilo každému. Proto žij tak, aby se to líbilo Tobě...

Proč nestavím sněhuláky?

Včera v 0:21 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Tak mé jarní prázdniny definitivně skončily. Minulý týden (resp. od neděle do neděle) jsem si vzala v práci volno a odjela si užívat mladické nerozvážnosti za Mattem. Neviděli jsme se skoro měsíc, tak už mi to chybělo...

Chybíš mi. Kdy se uvidíme? přišla zpráva od Matta ve čtvrtek večer.
No bude Valentýn. Mohla bych přijet třeba v úterý, co ty na to? odpověděla jsem s nadšením.
Na jak dlouho? zeptal se.
No mám volno celý týden, takže do kdy budeš chtít.
Dobře, tak přijeď už v neděli. napsal poslední zprávu

Byl to večer před tím, než jsem odjížděla na dva dny do školy. Předchozí konverzace moc smyslu nedávaly, spíš bych řekla že Matt ani nejevil zájem se mnou víc mluvit, zřejmě na to měl jiné slečny. Vyskočila jsem z postele a s rozvernou náladou na nadcházející Valentýnský týden jsem si začala balit věci... předčasně.
I když jsem byla ve škole, mé myšlenky byly úplně někde jinde. Měla jsem dokonalý plán na toho nejlepšího Valentýna! Nakoupila jsem hafo dárečků (já ráda dárky! každému a ke každé příležitosti!), sehnala volné lístky do kina a přihodila k tomu i nové sexy prádýlko, které jsme se zrzkou týden zpátky byly kupovat. Jo, bude to dokonalý.
V neděli ráno jsem jak raketa pelášila s batohem na zádech směr nádraží. Nadšením jsem přešlapovala na místě. Čekala mě 5ti hodinová cesta vlakem do místa určení. Ten čas jako by stál! Čím víc se na něco těším, tím horší je ono čekání...
No konečně! Vyskočila jsem z vlaku a začala se rozhlížet po Mattovi. Na tom přeplněném nástupišti to fakt nešlo. Kolem mě plno lidí směřující ke schodům, každý do mě vrážel, jako kdyby mě neviděli. Po pár minutách jsem to vzdala a nechala se unášet davem až do nádražního vestibulu. Ještě pár chvil trvalo, než všichni konečně odešli. A zase jsem byla sama. Prázdný vestibul byl najednou tak veliký. Točila jsem se dokola a pořád se ohlížela. Nikde nikdo. Možná má zpoždění? Zkontrolovala jsem messenger. Žádná zpráva, tak nevím.
Najednou mě někdo chytil batoh a sundal mi jej ze zad. Rychle jsem se otočila. ,,Promiň, že jsem tě nechal čekat. Bylo tu opravdu moc lidí." řekl Matt s úsměvem na rtech a hodil si na záda můj batoh. Začala jsem se na hlas smát a skočila mu kolem krku. Konečně jsem byla spokojená.
Ten večer jsme stihli objednat akorát pizzu, dát rychlou sprchu a pak až do svítání jsme doháněli ten zameškaný měsíc bez sexu. Byla to paráda. Cvičení ve fitku bylo oproti této noci jen lehárko na gauči. Chtěla jsem to znovu a znovu a ten chtíč nešel utišit. Až teprve východ slunce ve mě vyvolal stav maximálního vyklidnění a uspokojení. Tudíž pondělí pro mě začalo až kolem čtvrté odpoledne. Matt si vzpoměl, že měl jet vyzvednout novou skříň. Tak jo, aspoň zabijeme ten zbytek dne. Večer jsem se nenápadně pokusila o navázání na předešlou noc, no moc z toho nebylo. Po prvním kole mi bylo jasné, že každý další okruh může skončit infarktem... ne pro mě, já byla pořád hladová :-)
V úterý jsme smontovali tu novou skříň (díky Bohu za obrázkový návod k montáži) a večer vyrazili do kina. Můj první Valentýnský dárek od Matta. Padesát odstínů svobody. Fakt skvělý film, i když co vám budu nalhávat, kdo z vás četl knížky, tak mi snad dáte za pravdu, že byly lepší. Osud mi přál - Mattovi nejelo auto. Co teď? No zajdeme ještě někam do baru a pak půjdeme domů... pěšky. Jedna z mých lepších vlastností je umění se radovat z maličkostí. Tudíž cesta pěšky domů pro mě byla romantická procházka. Potemnělá světla pouličního osvětlení, padání sněhových vloček a jemný šum nočního města. Moje extáze. Párkrát jsem schválně zastavila a potáhla Matta za ruku, aby mě objal a políbil.
Dočkala jsem se středy - Valentýna! I když jsme domů došli někdy nad ránem, i tak jsem vstala brzy. Připravila jsem pro Matta lívance, uvařila čas a na stůl hezky naaranžovala dárky. Skočila jsem zpátky do postele a chvěla se nadšením. Najednou zvonil pošťák. Matt vstal a hned šel ven pro záhadně velký balík. Když se vrátil, tak jen s úsměvem na rtech položil balík na zem přímo přede mě. ,,Tak tvé dárečky právě dorazily." usmál se šibalsky. Zaradovala jsem se jak malá holka a začala tu krabici otvírat. Co mě čekalo uvnitř jsem neměla nejmenší tušení...
Nevěřícně jsem pohlédla na Matta. Co to sakra je?! Uvnitř krabice byly kožená pouta, obojek, roubík, anální kolík a bič s plácačkou... ,,Ty mě chceš bít?" zeptala jsem se. ,,Ne, to nechci... chci si jen hrát." odpověděl s úsměvem. Romantiku jsem si představovala jinak. Růže ani jiného pugetu jsem se nedočkala. Nejspíš jsem to naznačovala málo...
Matt naléhal a ještě ten den jsme to vyzkoušeli. Spoutal mě, nasadil mi obojek, dal mi pásku přes oči a nechal mě nahou klečet na studené zemi. Zní to děsivě, ale ze začátku se mi to opravdu líbilo. Nic jsem neviděla, mohla jsem jen poslouchat. Na ramenou a na zádech jsem cítila jeho zprvu jemné doteky. Zavzdechla jsem. Pak jsem uslyšela šustění. Pak přišla rána do zad. Pálilo to jako čert. Jsen jsem zaťala zuby a zhluboka se nadechla. Slyšela jsem Matta jak moc se mu to líbí. Škubl za obojek a znovu přišla rána do zad. Moc mě teda nešetřil. Vydržela jsem v tichosti asi 20 ran. Vždy jsem se akorát musela nadechnout. Ta rána sice pálila, ale po chvilce ta bolest odezněla, byl to jen krátkodobý efekt.
Najednou mě Matt chytil a zvednul ze země. Pohodil mě surově na postel a obrátil na břicho. Stál nade mnou a nedělal nic, jen se tak na mě díval a mluvil cosi o krásných zádech. Pak si vzal do ruky plácačku a můj zadek si zažil Dachau. Oproti těm ranám bičem, kdy mezi jednotlivými ranami vždy chvilku čekal než mne uhodil znova, si bití po zadku fakt užíval. Začal mě bezhlavě plácat řezat a nebralo to konce. Silně a stále do jednoho místa. Zabořila jsem rychle hlavu do madrace, abych si mohla zaječet. Když jsem párkrát jako malá dostala od mamky vařečkou za neposlušnost, tak to nebylo tak hrozné. No tohle teď bylo horší. Nešlo to vydržet a docela obdivuji ženy, kterým se tenhle styl erotiky líbí. Na tohle já koule nemám!
Vyhrkly mi slzy. Ta bolest byla šílená a zadek mě štípal jak nikdy. Začala jsem prosit Mata, aby přestal, ale on mě neposlouchal. Ještě dalších 5 minut jsem žadonila, prosila a pak už nadávala. Nakonec konečně přestal. Brečela jsem jak malá holka. Páska, kterou jsem měla přes oči, byla nasáklá jak houbička na nádobí.
Samotný akt, který poté následoval, jsem nijak emocionálně nezvládla prožít, spíš to bylo jen bezduché vyvrcholení. Konečně mi Matt sundal pouta. Nemohla jsem si ani sednout, necítila jsem zadek. Z postele jsem se svezla na zem na kolena a pomalu si sundala pásku z očí. Mattův spokojený pohled mě přímo urážel. ,,Ty pláčeš? Tebe to bolelo?" zeptal se mě udiveně. Vztekle jsem se ohlédla a uviděla vedle sebe ležet ten bič, kterým mě švihal přes záda. Bezmyšlenkovitě jsem ho vzala a švihla s ním Matta přes obličej. Ten se chudák bolestí skácel k zemi. ,,Ne asi! Byla jsem z toho maximálně udělaná ty kreténe!" vyhrkla jsem zuřivě a pohodila bič na druhou stranu pokoje. Matt se postavil, pak zvedl ze země i mě a jen mě objal. Netřeba mu víc vysvětlovat, dostal názornou ukázku. Sám později uznal, že to přehnal.
Ten den jsem měla zadek fialovej a na zádech rudé a mohutné šrámy. Jen tak mezi námi, při psaní tohoto článku na židli musím klečet... Hold Valentýn se nevyvedl podle mých představ. Do konce týdne jsme spolu už nespali. Přiznávám se, že jsem chuť měla - hodně velkou. Nicméně z Mattovi strany to nebylo možné. Ve čtvrtek chytil ,,chlapskou rýmečku" a hold byl nepoužitelnej. Sex jsem sice neměla, ale dostalo se mi svým způsobem náhrady za nevyvedenou středu. Měla jsem Matta jen pro sebe - jeho pozornost. Celé dny v posteli, večery ve vaně, masáže zad a filmové noci, jemné a slastné mazlení a šeptání do ouška o tom, jak moc jsem úžasná. Prostě to, o co jsem celou dobu stála. Hodně mi k tomu dopomohla ta Mattova horečka a paralen, jinak by mi asi takové věci neříkal :-)
Dnes ráno jsem opět stála na opuštěném nádraží. Sluníčko mi svítilo do očí. Vlak, který mě vezl domů, již stál připravený k odjezdu a průvodčí mávala, ať urychleně nastupujeme. Otočila jsem se a naposled se podívala Mattovi do očí. Z jeho pohledu jsem nedokázala nic vyčíst. I když odjedu, jemu se stýskat nebude. Tak proč mě ano?

 

Příliš vysoká cena pro špetku uspokojení

29. ledna 2018 v 14:43 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Skončil pracovní víkend a konečně můžu navázat na další pracovní týden. Krom pátku kdy jsem byla ve škole jsem neměla vůbec žádné volno. Člověk je sice v zápřahu, ale aspoň nemám čas myslet na blbosti. Krom chlapů, na ty myslím pořád. Hlavně na Matta. Jak jsem si myslela, že už se mi neozve - no ozval se. A hned se divil, proč mu nepíšu a jestli už jsem na něj snad zapomněla? Manipulátor.
Moc dlouhé debaty s ním po messengeru nevedu, stejně ve většině případů vždy skončíme u jeho sexuálních choutek a experimentů, které by se mnou rád vyzkoušel. Romantika, mazlení, masáže? Ani jedno z toho. Bičíky, pouta a svorky... 50 odstínů šedi je oproti jeho představám ještě pohádka pro děti.
V mezičasech chatování s mým oblíbencem se mi ovšem ozvali i ostatní páni. Inženýr, Vašek a Kovboj. O inženýrovi jsem zde před nějakou dobu již psala, o zbylých dvou ještě ne. Začneme Vaškem.
Typický pražský bohém žijící pouze přítomností tady a teď nehledíc na práva a povinnosti lidské společnosti. Seznámili jsme se opět čirou náhodou. Na dovolené v Chorvatsku. Byla to moje první dovolená bez rodiny, pouze s mojí tehdy bývalou nejlepší kamarádkou dredatou slečnou. Právě ona byla ta, která mě přivedla na chuť probouzet se každý den v jiné posteli a s jiným mužem. Sex a city se v ní bouřily jako tornádo. Sice o dost starší než já, ale v hloubi duše pořád malá holčička toužící po pozornosti všech. No a s ní jsme strávily celý červencový týden v Chorvatsku u moře.
Každý den pláž, koupačka v moři, pomlouvání ostatních čub, které se kolem nás šnořily v bikinách a plážových botičkách (prostě krásné holky svům způsobem nějak neuznávala no...) a večer pak toulky po krásném městě a ochutnávka piv ve všech barech, které nám přišly do cesty. No a při těch nočních toulkách jsme jednoho večera zaslechly hudbu. Mejdan? A tady? Jdeme! Rozběhly jsme se za ozvěnou, až jsme dorazily do historické části města na jedno menší náměstí s podloubím. A on tam stál. Uprostřed davem vytvořeného kruhu s hořící tyčí v ruce a svlečený do půl těla. Svaly na jeho hrudi se v odrazu světla nádherně rýsovaly. V ten moment jsem prožila malý orgasmus.
Počkaly jsme až do konce oné show a hned se s nimi dali do řeči. K mému naprostému údivu, on i jeho další dva kamarádi (co s ním vystupovali) byli z Česka. To snad ne. A kupodivu i bydleli jen pár kilometrů od nás. Předali jsme si všichni na všechny kontakty, prodebatovali celou noc a nad ránem jsme se loučili. Zbytek týdne jsme se s nimi pravidelně scházeli na onom náměstí a po večerech pak společně i procházeli bary. Snad poslední dvě noci jsme s nimi začli i spát. Dredatá slečna si zabavila Vaška. Super. No nevadí, ti zbylí dva kluci taky vypadali dobře.
Až teprve na Vánoce toho roku, když už jsme byli dávno po dovolené a dávno plné jiných emocí se mi ozval. Chtěl se sejít. Jela jsem tedy za ním do Prahy. Čekal mě na nádraží s krásnou růží, kterou utrhnul někde po cestě z nějakého okrasného záhonu. Prošli jsme Prahu, zašli na jídlo a k večeru už jsme šli k němu. Jeho byt byl tak smutně prázdný. Uprostřed pokoje byl akorát starý rozkládací gauč a v rohu malá kuchyňka. Nemohla jsem se rozhlížet dlouho, hned mě srazil k zemi a začal líbat. Zavřela jsem oči a naprosto se mu oddala. Bylo to krásné. Od něj jsem odcházela se šrámy na zádech. Od té doby se spolu scházíme. Vždy jen jednou do roka a vždy před příchodem Vánoc.


Trocha nadhledu

27. ledna 2018 v 19:08 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Poslední dva dny jsem se konečně hodila na ,,jiný mode" a zaměřila se i na něco jiného, než jen na Matta. Ostatně zmínka o něm je skoro v každém článku. Jenom zmínka? Tak celkově všechny články jsou o něm...
Předevčírem jsem byla opět za mojí milovanou zrzkou Elis. A ten rozhovor s ní mi opravdu pomohl. Ve svém okolí nemám nikoho jiného, komu bych se mohla otevřeně ze všeho vyzpovídat bez toho, aniž by mě ihned odsoudil. Navíc moje ,,háro" už potřebovalo nějaký ten nový sestřih - tak jsme aspoň spojili dobré s užitečným. Debatovali jsme celé odpoledne a témeř celou noc. Domů jsem odcházela až nad ránem. Množství vypitého vína zapříčinilo, že cesta domů (která obvykle trvá asi 20 minut) se protáhla skoro na hodinu. Nicméně došla jsem v pořádku domů a vnitřně spokojená a vyklidněná.
Skoro vůbec jsem tu noc nespala, nehledejte v tom nic složitého, prostě jsem měla chuť dělat tisíc jiných věcí. Nakonec jsem si sedla s knížkou a četla si až do rána. Ráno pak rychlou sprchu, obléct se do svátečního a hurá na zkoušku do školy. Decentní kruhy pod očima z nevyspání a růžový nosík od vína zakryl make-up. Spánek jsem doháněla v autobuse. Nevím, zda to bylo tím že jsem ještě nebyla střízlivá nebo tím rozhovorem z Elis, ale u obou zkoušek jsem zazářila. Vůbec mi to nepřipadlo nijak těžké. Zvládla jsem je levou zadní, vytočila se na patě a jela zase domů. Opět jsem v autobuse doháněla spánek.
Doma jsem se spokojeně uvelebila na postela začala přemýšlet nad bakalářkou (kterou jsem ještě nezačala psát) a nad dalšíma dvěma zkouškama, které mě ještě v zimním semestru čekají. Jen po očku jsem zkontrolovala telefon. Matt se mi od včerejšího večera neozval. Samozřejmě vždycky se jako první a hlavně nonstop celý den ozývám já. Obráceně to asi nefunguje. Mávla jsem nad tím rukou a vrátila se zpátky k učení. Zvláštní, ani nejsem nešťastná z toho, že mi nenapsal. Asi konečně začínám chápat, že asi žít se dá i bez něj.

 


Znovu šestnáctiletá

24. ledna 2018 v 16:47 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Nový rok začal nejlépe jak mohl. Vlastně i Vánoce byly opravdu velmi vydařené. Už je to opravdu hodně dlouho, co jsem se cítila takhle unešená. Hádáte správně, může za to chlap...
S Mattem jsem si celý listopad dopisovala a nenápadně se mu snažila naznačit, že mi chybí jeho přítomnost. Bohužel, nenaskytla se mi téměř žádná příležitost jej přijet aspoň na jeden den navštívit. Byla jsem z toho zoufalá. Tolik jsem toužila po jeho přítomnosti, přitom v jeho očích jsem nebyla nikdo zajímavý. Můj poslední zoufalý pokus o setkání s ním bylo pozvání na oslavu nového roku (no spíš jsem se jen zeptala, jestli něco už nemá v plánu). Vybouchla jsem radostí, když mi odpověděl, že zatím nic neplánuje a možná se i domluvíme.
To byla má chvíle! A teď už to nesmí nic překazit. Automaticky jsem si všude pojistila, že mi SIlvestra s ním nic nezkazí (takže volno v práci, dodělat resty ve škole a návštěvu všech příbuzných zvládnout nejpozději do 27. 12.). Super plán! Pak už jsem mu schválně tolik nepsala, jen aby mi to na poslední chvíli neodvolal... i když šance u něj byla extrémně vysoká, nejsem totiž jediná žadonící o jeho přízeň. Docela čáru přes rozpočet mi udělal na druhý svátek vánoční...

,,Kdy tě mám čekat?" byla Mattova první zpráva.
,,Jsme přece domluvení na Silvestra. Takže bych přijela třeba 30.?"
,,To je pozdě."

Nevěřícně jsem hleděla do telefonu. Pak jsem se rozhlédla kolem sebe po pokoji. Myšlenka na to, že bych s ním mohla být i déle než jen 2 dny mě přímo nadnášela, ale na druhou stranu mě ihned k zemi sesadila druhá myšlenka a sice to, že jsem nesplnila skoro nic ze svého plánu před odjezdem. Čert vem práci a školu, ale nebyla jsem skoro vůbec s rodinou. Bylo to hodně těžké. Nakonec mě ale ukecal (a ani se nemusel snažit) a hned odpoledne 26. jsem utíkala na vlak a jela za ním.
Na mou obranu, neviděla jsem ho skoro měsíc a TO NĚCO mě k němu táhlo silněji, než magnet. Když jsem dorazila na onu cílovou stanici a vyskočila z vlaku, chvilku jsem jen tak stála, koukala do země a přemýšlela, zda to co dělám je správné... Pak do mě jeden z cestujících strčil, což mě donutilo se vzpamatovat a začít serozhlážet, kudy se dostanu z toho nástupiště. Pohlédla jsem směrem ke schodišti a on tam stál...
Ten pocit se opravdu nedá popsat slovy. Jako bych byla zase v pubertě. Běžela jsem s rukama rozevlátýma, úsměv na tváři od ucha k uchu, div jsem ještě při běhu neskákala radostí. Skočila jsem mu kolem krku a pevně ho objala, nedokázala jsem vůbec nijak kontrolovat své city. On mě pevně sevřel v náručí a začal se hlasitě smát. Ten smích slyším ve své hlavě doteď. Byl to ten nejkrásnější pocit, slyšet milovaného člověka se od srdce zasmát.
První noc jsme přečkali s jeho rodinou a při té příležitosti jsem mu mohla předat i pár dárků, které jsem mu sháněla na vánoce (takový ten trapný pokus zavděčit se/vnutit se). Musím uznat, že to bylo docela úsměvné. Nechci se vytahovat, ale asi jsem se mu trefila do vkusu - z mých dárků byl nadšený nejvíc... a to fakt nepřeháním. Večer mne za to odměnil luxusním sexem a šeptáním do ouška.
Hned druhý den ráno jsme odjížděli k němu domů a tam jsme poklidně živořili až do Silvestra. Denně romantické večeře v nóbl restauracích, procházky po nákupáku (né, že bych na tom nějak ujížděla) a návštěvy plaveckého bazénu. Opravdu nic mi nechybělo. Kdybych takhle měla strávit zbytek svého života, vůbec bych se tomu nebránila. Zasteskla jsem vždy, když se mi hlavou prohnala myšlenka na vlastní rodinu, manžela a děti, které do 30 určitě mít nebudu.
Bohužel vyznat lásku Mattovi je jako mít v bordelu svou oblíbenou děvku. Odkýve vám úplně všechno, ale to samé odkýve i dalším. Nemám mu co vyčítat - nechodíme spolu, on to ani nechce. Tudíž musím být smířená s rolí postelové panenky a těšit se z jeho přítomnosti, dokud tu je. Až jednoho dne odejde za jinou, má úloha u něj skončí.
Silvestr dopadl pro mne nejlépe jak mohl. Na náměstí plném lidí a v jeho obětí jsem nadšeně sledovala krásný téměř 20 minutový ohňostroj. Nechyběl ani novoroční polibek. Z náměstí domů jsme odcházeli až po jedné ráno. Z toho všeho nadšení jsem po něm ještě jednou doma vyjela. Takové moje gesto spokojené lolitky. Od něj domů a zpět k realitě jsem se vracela až 2. ledna tohoto roku... se slzami v očích jsem stála sama na vlakovém nádražía čekala na vlak, který mě posléze vezl domů.


Alergická reakce

15. prosince 2017 v 18:51 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Následující víkend budu trávit ve škole. To jest nevýhoda vysokoškoláků studujících dálkově - na volné víkendy můžete rovnou zapomenout. Strašně ráda bych se pochlubila tím, že je to víkend plný pití s přáteli (resp. spolužáky) a roztoužených nocí, nicméně o tom si můžu nechat jen zdát. Můj studijní víkend trávím sama na pokoji s telefonem, tabletem, časopisy (lepší by bylo, kdybych napsala třeba učebnice) a hlavně kopou jídla. Nechápejte mě špatně, proti lidem nic nemám, ale prospívá mi být samotné. To jsem pak přes den i milá a komunikativní. Příliš mnoho času strávenými s lidmi u mě vyvolávají náhlé návaly agrese a trpkého sarkasmu...
Čím byl dnešní den zajímavý? Krom toho, že jsem si noc užívala v práci (a v náručí cizích mužů) se mi nad ránem v kapse od mikiny objevil i záhadný vzkaz od záhadného ctitele. Roztomilé malé psaníčko zakončené telefoním číslem tam zanechal někdo, kdo se ten večer očividně náhodou zatoulal k nám do baru na jedno či na dvě. Ach ta moje paměť... Ten večer se tam vystřídalo tolik lidí. Vůbec mě nenapadá, kdo by to mohl být a ani nevím, zda mám vůbec chuť mu napsat a očekávat od něj pozvání na drink. Na to mám jiné loutky. Nicméně můj malý úspěch v podobě psaníčka jsem dnes hrdě nasdílela panu Inženýrovi a takřka ihned jsme na toto téma rozjeli vášnivou debatu. A kdo je inženýr?
S inženýrem (jeho přezdívka) jsme se seznámili hodně let zpátky v jezdeckém areálu, kde chodím jezdit (teď už svého vlastního koníka). On v té době byl takový nevycválaný koloušek, který se právě začínal učit jezdeckému umění - nyní již mnohem zkušenější jezdec než jsem já. Ze začátku byl hodně plachý a pouhé Ahoj ode mě ho k smrti děsilo. Dát se s ním do řeči byl kolikrát nadlidský výkon. Líbilo se mi to. Byla to výzva a on mě (ne)přímo vyzýval k tomu ho pěkně ojet. Nesmělo se nic uspěchat, fakt to byl hroznej cíťa...
Takže jako slušná holka/kamarádka jsem přes fb navázala krátkou konverzaci na různá témata, hlavně teda škola a koně. Po pár týdnech jsme začali mezi sebou vtipkovat a chvilku na to už nebyl problém se bavit i osobně. Pak už to šlo vlastně samo. Každý týden jsme vymetali diskotéky (téměř obden) a po prokalené noci jsme vždy končili u mě. Neskočila jsem na něj hned první noc - jednak jsme byli dosti opilí a druhak jsem tak nějak čekala, že to bude on, kdo ,,vyjede" jako první. No nestalo se. Trvalo další týden, než jsem se neudržela a na tvrdo po něm skočila. Bylo to rychlý, ale krásný...
Strhla jsem ho na gauč a doslova z něj rvala všechno dolů. Nijak se nebránil, spíš jen s děsem sledoval co se děje (nebo byl možná tak opilý). Jelikož mé sexuální choutky jsou spíš drastické a plné násilí, vyjádřila jsem své uspokojení a city svými zuby a nehty. Skončil s doškrábanými zády a rýhy od nehtů na zádech. Nicméně na druhý den, když jsme se sešli byl přímo nadšený z toho, co jsme večer předtím dělali... Až teprve pár měsíců potom se mi svěřil, že to bylo vlastně jeho poprvé - to vysvětlovalo, proč jsem to všechno odedřela já.
No a shodou okolností on byl můj první, kterého jsem připravila o poctivost. Sex s mužem je super věc, ale ojet nezkušeného zajíčka, to je něco úplně jiného. Výhodou je, že když spolu zůstanete v kontaktu (sexuálním), vychováte si ho podle sebe. Teď je to jeden z mých nejlepších, se kterými spávám. Přesně ví, co a jak mám ráda a po čtyřech letech šukání se mnou už si ani nemusím říkat, jak to chci - teď naopak on určuje pravidla hry, což je fajn. Nikdy nevím, na co se mám těšit. Přezdívku inženýr si vysloužil díky tomu, že vejšku dokončil dříve než já (zatím jsem jen Bc.). Taky je jedinej chlap, kterej ví, že nespím jen s ním a ani mu to nevadí. On sám má holku, kterou podvádí se mnou a tenhle kamarádský vztah nám oběma vyhovuje. Nedokážu si představit být s ním ve vztahu nebo v manželství. Nic proti němu, je vtipný a starostlivý, vždy se zajímá o to jak se mám a na co zrovna myslím, dokonce za ním utíkám se přitulit a vybrečet, když zrovna všechny kolem sebe nenávidím. Ale tak nějak jsme se domluvili, že víc už ai chtít ani nemůžeme. Kolikrát sice připouštím, že s ním bych se měla dobře a nic by mi v životě už asi nechybělo, ale prostě to něco ve mě mi pořád říká ne...


Romantika při svíčkách

14. prosince 2017 v 2:58 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Zase trpím nespavostí. Celý den jsem strávila v práci a v mezičase třídění balíčků pro zákazníky mi zbylo i trochu času fantazírováním nad mým novým objevem. I když... letní by bylo vhodnější. Nějak bych ho mohla popsat, že? Nádherný cizinec s americkým úsměvem a vyfoukanými vlasy. Při pohledu na něj máte opravdu pocit (já i chuť) sedět na Miami beach a koupat se v moři. Cizinec hlavně pro to, že opravdu není z Česka. Klučina s úsměvem od ucha k uchu - a říkám mu Matt.
S Mattem jsme se seznámili čirou náhodou. Opravdu. V létě jsem dělala něco jako očistu ve svých věcech a hodně krámů skončilo na bazaru. Bylo mi líto je jen tak vyhodit, někomu by se mohli ještě hodit... Jednoho večera se mi ozvalo neznámé číslo. Z původně strohého rozhovoru ohledně vyřešení poštovného se najednou stala plynulá koverzace na různá témata počínaje romantickou večeří a konče sexem. Dokonce po necelém týdnu této neznámé známosti jsem obdržela pozvání k onomu tajemnému leč přitažlivému muži. Naštěstí mi prozatím rozum sloužil dobře a základní otázkou zůstavalo - kdo to vlastně je? Cesta mimo ČR za někým, koho jsem se v životě neviděla. To zní jako ukázkový příklad pro děti, které zrovna mají ve školev výuku na téma Nebezpečí sociálních sítí (nebo něco na ten způsob). Další měsíc jsem dokázala odolávat jeho pozvání. Nakonec obrátil list a chtěl přijet on za mnou. Přímo skvělý nápad a navíc jsem ho ani nevymyslela já, takže ve finále kdyby se mi třeba nelíbil a dala bych mu košem, tak bych se ani nemusela cítit provinile, že se trmácel takovou dálku jen na ukázku. Překážkou pro mne nebylo ani sdílení domácnosti s rodiči. Ale to už jsem zase myslela až moc dopředu...
Zase nic. Z jeho výletu za mnou nečekaně sešlo, opět nějaké komplikace. Nedalo se svítit. Touha ve mne byla neutichající. Tudíž počátkem měsíce září kolem čtvrté hodiny ranní, stála jsem odhodlaně na Ostravském nástupišti s malým baťůžkem a v ruce svírající jízdenku do neznáma. Zdlouhavá cesta, jeden přestup a samozřejmě (teď jsem nadšená, že to není problém jen našich Českých drah) skoro hodinové zpoždění. Dostala jsem se na místo určení. Jakožto správný cestovatel namýchla jsem se k davu, který mne dostal do nádražního vestibulu, kde měl čekat onen neznámý. Hala se pomalu vylidňovala a mě se svíralo hrdlo. Každým okamžikem bych měla zahlédnout někoho, kdo si to jistým krokem míří směrem ke mě. Po chvíli snění nad tím, jak úžasný by mohl nebo naopak nemohl být dnešní večer jsem najednou zjistila, že vetibul je zcela prázdný a nikdo kromě mě už tam nestojí ani nečeká. Zmateně jsem se začala rozhlížet kolem sebe. Nikde nikdo. Okamžitě tasím z kapsy telefon a kotroluji hovorvy a smsky. Žádná zpráva, žádný telefonát. Že by to nakonec zrušil? Mé panikaření se změnilo ve vztek. Pokud tohle byl vtip, tak opravdu nebyl vtipnej. Dalších pět minut jsem strávila nadáváním a pobíháním po nádraží... Je to jasný, byl to žert. Sedla jsem si na schody před nádraží a hledala nejbližší vlak směr domů. Najednou mě někdo zatahal za baťoh. Ohlédla jsem se přes rameno a zjistila, že nade mnou někdo stojí. Někdo hodně vysoký. Okamžitě jsem vyskočila na nohy a neohrabaně se ohnala. Když vezmu v potaz to, že byl o dva schodky výš, stál nade mnou krásný a urostlý, na první pohled ještě kluk s rozcuchaným účesem a modrýma očima. Chvilku jsem jen tiše stála a prohlížela si ho z bezpečné vzdálenosti. Najednou na mě zamrkal a bylo to jasný. Našla jsem onoho neznámého... a byl sakra krásnej!
Téměř okamžitě jsme navázali na konverzaci, kterou jsme předtím nedořešili po telefonu. Sice jsem ho nikdy předtím neviděla, ale během pár minut jsme se k sobě chovali, jak kdybychom se znali snad už od malička. Opravdu žádné téma ani aktivita pro nás nebylo tabu.
Strávila jsem u něj celý víkend - víkend plný romantiky! Vzal mě na večeři do luxusní restaurace, po večeři (a za deště) mne provázel pod deštníkem po náměstí a večer jako pravý gentleman uložil do své postele, objal mne svými mohutnými pažemi, přitiskl pevně k sobě a díky těm všem okolnostem vyvolal v mé hlavě (a mém těle) pocit absolutního šílenství. Ten víkend mi bylo znovu šestnáct. Splnili se má tajná přání a vedle mne ležel skutečný vysněný chlap mých nejtajnějších přání. Vysněný díky tomu že byl i nezadaný. Jedinečná šance! Ne, žádná šance - to je osud! Chlap, se kterým chci umřít. Budoucí otec mých dětí. Ta moje chybějící polovička...
Zbytek víkendu se odvíjel pořád ve stejném duchu. Romantika, alkohol, večeře, procházky. Až v neděli odpoledne mi telefon hlásil bohužel neodvratný návrat do reality... odjezd domů. Všechno ve mě (lépe řečeno prostě já) bylo absolutně proti. Chuť hodit vše za hlavu a zůstat do smrti tam kde jsem byla až příliš lákavá. Hodinu před mým plánovaným odjezdem měl Matt skvělý napad. Docela důležitou věc, kterou jsem nezmínila hned na začátku mého vyprávění - za celej víkend jsme neměli sex. Ani mi nechyběl, byla jsem zahlcená jinými dojmy a orgasmus z veškeré té romantiky byl téměř neustálý. A zrovna v neděli odpoledne byl přímo ideální čas. Nemusela jsem se přemlouvat dlouho. Jakoby mávnutím kouzelného proutku ležela jsem nahá v jeho posteli a on majestátně nade mnou. Následující tři hodiny byly snad ty z nejlepších v mém životě. Ne jen, že to byl ideální chlap - on byl i ideální sexuální protějšek! Malé bezvýznamné mínus za to, že mě nedokázal uspokojit.
Plná skvělých dojmů a jeho spermatu svíjela jsem se v naprosté extázi po pohovce. Modřiny na mém krku jen potvrzovaly mé domněnky o jeho absolutní dokonalosti. Beru do ruky telefon a ihned dostávám infarkt. Poslední spoj domů už dávno ujel. Další jede až následující den ráno. Kdybych nemusela v pondělí být na důležité pracovní schůzce, bylo by mi to i jedno. Zoufale jsem zavzdychala a skulila se dolů z postele. Bylo na jednu stranu úžasné, že jsem neodjela domů ale na druhou stranu (realito vítej) zrovna pondělí byl zlom pro mou budoucí kariéru... Matt mne jemně uchopil za ruku a postavil na nohy. S úsměvem na rtech mi oznámil, že je na čase udělat si výlet ke mě. Cože?! Jako fakt?! Vzal z křesla můj batoh, hodil na sebe elegantní koženou bundu a ve dveří na mě zamával klíčky od auta. Takže jedeme.
Cesta autem ubíhala až příliš rychle. Vlakem bych se trmácela ještě teď a bylo by si na co stěžovat. U nás doma čekalo přivítání v podobě po domácku zplácané večeře, rychloprohlídka našeho domu a noční konverzace v mé posteli. Jakožto slušná dcera svých rodičů, vydržela jsem až do čtvrté hodiny ranní, dokud se dům nevyprázdnil a vrhli jsme se na to znova. Tentokrát rychle a bez emocí. Můj krk z minulého dne zjevně zapoměl na ono osudové spojení a proto mu to Matt připoměl. Pak zaťal nehty i do mých zad a stehen. Svým způsobem to bylo jeho rozloučení. S ranním rozbřeskem a bez snídaně ujížděl pryč. Stála jsem ještě několik minut a skládala si v hlavě všechny události onoho víkendu a přistihla se ronit slzy. Ten kousek mého štěstí mi právě zase zmizel a kolem zbyla prázdnota a zároveň touha, zažít to znovu...


Až příliš přehnaný prolog

13. prosince 2017 v 5:33 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Čím dál tím více mne děsí představa, že pokud své pocity a myšlenky nevypíšu tady a teď, tak nadobro zešílím. V dobách moderních technologií a sociálních sítí je pro člověka téměř nemožné zůstat v poklidu anonymity a zároveň bez obalu a s klidem v duši vylíčit veškeré strasti a domněnky všedního dne, aniž by byl okolím souzen. Blog mi nabízí (stejně tak jako tisícům dalších) možnost užívat si sladké nevědomosti o mně samé a zároveň ukázat co vše se může přihodit při hledání dokonalého protějšku, vysněného bydlení a skvělého zaměstnání. Nuže tedy, moc ráda vás poznávám.
Nad ránem středečního prosincového dne, zabalená v dece, krčí se malá lolitka. Vystydnutý čaj na mém stole a mé ledové ruce mi na náladě zrovna dvakrát nepřidávají. Na přelomu svých jedenadvaceti let trpím syndromem totálního vyhření... Nebo spíš jednou velkou depkou. Já vím, výmluvy mou momentální situaci nijak neobhájí, ale aspoň mi pomohou sebe samotnou lépe vystihnout. Doufám.
Ke svým vzpomínkám se budu často vracet. Proč? Protože mě to baví a minulost se hodně odráží na mých nýnějších činech a rozhodnutích. Takže pro vás všechny dobrou noc... teda vlastně dobré ráno.