Nikdy se ti nepodaří žít tak, aby se to líbilo každému. Proto žij tak, aby se to líbilo Tobě...

Pod rouškou tmy

Včera v 20:53 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Srpen se pomalu chýlí ke konci a má posmutnělá nálada se ještě zhoršuje. Jednak za to může moje divoké léto, druhak za to může asi dospívání... No vážně! Koncem července jsem slavila narozeniny. Bohužel, vůbec jsem z nich neměla radost. Svíčky na dortu ukazující můj věk jakoby se mi přímo vysmívali. Sakra, už je mi přes dvacet a... co jsem vlastně v životě dokázala? Nic. Nemám ve svém životě nic, na co bych mohla být hrdá... možná max. na to, že žiju. Chodím do práce za minimální mzdu, ještě nejsem ani Bc., nemám vlastní bydlení (natož auto) a tak celkově - prostě nic nedělám!

 

Jsi na to sama | 2. část

Pondělí v 20:00 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Dříve, než navážu na pokračování oné divoké noci, musím se k něčemu přiznat. Tento článek se mi vůbec nepsal snadno. Musela jsem se vrátit v myšlenkách a při opětovném uvědomění si, jak hrozné to ten večer bylo, jsem musela co pár minut odcházet od počítače pro kapesníky a pro deci vína. Byla to šílená noc, celkově to byl nejšílenější den mého života a kdybych snad bývala věděla, jak to celé ten večer (resp. nad ránem) bude probíhat, nikdy bych do toho nešla a na Matta se již do smrti smrťoucí ani nepodívala...


Jsi na to sama | 1. část

Neděle v 21:00 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Celý následující červencový týden jsem probírala se zrzkou své hořké zážitky z posledního víkendu s Mattem. Opět mi neřekla nic nového, ba naopak! Její stále se opakující věta ,,Já ti to říkala!" mě užírala čím dál tím víc. Měla pravdu. Zrzka má vždy pravdu! Bylo na čase se podívat tváří v tvář skutečnosti a připustit si fakta.
Mezi mnou a Mattem nic není a nikdy nebylo. Jsem jen jeho odstavný pruh na dálnici a můj čas zde se pomalu ale jistě krátí. Jednoho dne se sbalí a uteče z mého života bez rozloučení. Jako mu to tehdá udělala jeho bejvalka. Prostě skočí po hlavě do nového vztahu bez pocitu osamocení, jelikož na tyhle krizové dny samoty má přece mě.
Jen těžko jsem po rozhovoru se zrzkou skrývala slzy. Soucitně mi podala balíček papírových kapesníčků a neřekla už nic. Bylo na ní vidět, jak směšné to celé je. Pro koho vlastně brečím? A proč vlastně? Proč si dobrovolně působím bolest? To už jsem fakt takový sadista, že se dobrovolně střemhlav řítím do předem prohrané bitvy?
Měla jsem náladu pod psa. Ven jsem skoro vůbec nechodila, pouze do práce a z práce a vyvenčit psa. Najela jsem na svůj zajetý stereotyp a navodila si chování zombie. Nic mě nerozesmálo, nic mě nebavilo, nic mě nezajímalo. Dělala jsem jen to, co bylo třeba ten den dělat. Vstávala jsem ráno do práce a z práce se pak zase vracela rovnou do postele. Nic mezi tím. Můj život už nemůže být horší.

 


Vzbuď se!

Sobota v 20:00 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
A byl tu začátek července! Z okna bylo slyšet jásání dětí, které už konečně nemusely do školy a lítostivé vzdychy rodičů, protože jim začíná terno (usuzuji podle zvuků, které každé ráno vydávali sousedi, když se jim synáček vzbudil). Já sama po těžkém pracovním týdnu vstala překvapivě brzy. Sluníčko mě táhlo z postele. Vyběhla jsem na terasu jen v kraťasích a podprsence. Protáhla jsem se a jak baletka jsem začala poskakovat po trávníku. Pes mě nadšeně následoval a tahal za nohavičky. Párkrát se mu i povedlo mi kraťase (už tak nebezpečně krátké) stáhnout ke kolenům, což emocionálně prožíval náš soused, který každé ráno před odchodem do práce chodí běhat... no nebudu lhát, když běžel kolem, tak zakopnul :-D Hlasitě jsem se smála, netajila jsem se tím, že vím o tom jeho nenápadném sledování.
Skvělou náladu mi přidávala i představa o tom, že o víkendu konečně uvidím Matta! Už jsem ho potřebovala vidět! Jednak jsem byla nadržená (touhou se s ním pomazlit holky! zase se uklidníme, ano? :-D ) a druhak už mi prostě chyběl. Fakt se mi stýskalo. A ten pocit byl jako motor, co mě tlačil vpřed. Byla jsem velmi produktivní. Dopoledne jsem svoji vybledlou kůži vystavovala sluníčku a dopřávala si vitamín D a odpoledne na verandě dráždila souseda ve sportovní podprsence a průhledných šortkách při cvičení kruháče, který jsem našla na youtube. Chudák jeho žena...


Těžká rána alkoholikova

Pátek v 22:06 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Dřív, než se opět navrátím do své nekončící utopie - všem se omlouvám za dlouhou odmlku. Asi to bylo trochu potřeba. Jednak se můj kolotoč života roztočil až nečekaně rychle a druhak jsem z toho všeho zatím nestihla vystřízlivět. No ve zkratce - můj život konečně nabral správný směr a blýská se na krásné časy... co se týče kariéry.


Chci tančit

5. května 2018 v 11:30 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Dala jsem si takové malé předsevzetí, že chci příspívat na blog alespoň jednou do týdne. Ráda bych psala o svých pocitech denně, ale tak nějak na to čas nemám... spíš se mi nechce. Na druhou stranu mě to pak ale moc mrzí, protože při psaní se opravdu nejvíc odreaguju a cítím se skvěle. Nehledě na to, že každý nový komentář oslavuji decovkou vína.
Je to pár dnů (lépe řečeno týden), kdy jsem opět měla náladu pod psa. Vydala jsem se opět ke koním. Tentokrát jsem neměla štěstí na nikoho. Ani na inženýra. Nikdo ze známých tam nebyl, což ale nakonec nebylo na škodu. Vzala jsem tu svou hatatitlu a trošku jsme cvičily na jízdárně. Ne že by nám to nějak šlo. Nicméně gymnastika je potřeba a zdokonalovat své jezdecké umění... to je prostě taky potřeba. Ve skutečnosti byste zjevně nic nového neviděli, jen holčinu s koněm snažící se ani nevím o co.
Jelikož nejsem tyran a můj kůň je drzej (teď beze srandy, ona je celá já - když už jí štvu dlouho, prostě mě přestane poslouchat a nebo se začne vztekat... Typická ženská!!!), tak nás to obě po půl hodině přestalo bavit a usoudili jsme, že to nic nedělání spojené s poflakováním na sluníčku je boží. Zaparkovala jsem se před stájí, opřela se o zeď a nechala na sebe pražit sluníčko. Moje kobča si mezitím o pár metrů dál užívala roli sekačky na trávu. Jop, tohle je prosím pěkně náš jezdecký styl. Máme obě v paži.
Hlavou se mi opět proháněly myšlenky na budoucnost. Už mě ani tak neštvou ty státnice a škola, spíš mám strach z toho, co jednou přijde. A jestli to zvládnu. Hlavně práce, finance, apod. Nicméně to bych to nebyla já, aby mě opět někdo nevyrušil.

,,Takhle smutnou jsem tě nikdy neviděl." ozval se známý hlas.

Nevěřícně jsem otevřela oči. Stál přede mnou Matt. Hleděla jsem na něj a jen kroutila hlavou. Už to je pár týdnů, co jsem ho aktivně ignorovala. Neodpovídala jsem na zprávy, nezvedala telefony, zablokovala si ho na messengeru. Tak nějak jsem si myslela, že tahle etapa už pro mě skončila. No očividně ještě ne.

,,Věděl jsem, že tě najdu tady. Vždycky sem chodíš, když máš volno." pokračoval.
,,Proč jsi sem přišel?" zeptala jsem se.
,,Chybíš mi. Musel jsem tě vidět." pousmál se.

Tak jo. Za prvé by to chtělo bouřlivý potlesk, jelikož jet za mnou skoro 4 hodiny a vůbec netušit zda jsem nebo nejsem doma, tomu se říká odvaha. Nebo šílenství, jedno z toho. Za druhé ve mě jeho gesto opět vyvolalo bouřlivé pocity, že mu asi nejsem až tak lhostejná. Na druhou stranu jsem sama sebe opět nenáviděla, že moje racionální myšlení opět ztroskotalo na takové banalitě, které se říká chlap.
Převlékla jsem se z jezdeckého oblečení, nechala hatatitlu ve výběhu a nechala se Mattem odvézt domů. Vzal mě na procházku, na drink, koupil mi zmrzlinu a opět vedl hodinové monology, kterým jsem moc nerozuměla. Nicméně důležité je se za všech okolností tvářit inteligentně a souhlasně kývat. Při trapné chvilce ticha jsem se otázala, jak dlouho plánuje zůstat. Odpověděl, že celý víkend. Dobře, škrtám si plány v diáři.
Druhý den jsem musela na zkoušku do školy, což ani tak nevadilo, Matt se aktivně hlásil, že mě tam odveze... hahaha, výlet do Prahy a zpátky autem, sbohem cestování vlakem... No původně jsem měla v plánu tam jet jen na otočku. Však proč ne, přijedu - udělám zkoušku - jedu domů. Nicméně Matt měl jiné plány. Když už jsme byli v Praze, chtěl něco podnikat. Okej, proč ne. Můžu se odměnit za úspěšně splněnou zkoušku. Zvedla jsem telefon a zavolala Pájoušovi. Pájoušek byla moje nejlepší kamarádka v době, kdy jsem ještě bydlela v Praze na koleji a chodily jsme spolu na přednášky. Ve zkratce - celý den jsme lítali po Praze, procházeli nákupáky a debatovali o hrách. Ve finále se mi tento den opravdu líbil. Domů z Prahy jsme vyráželi až po desáté večer. Příjezd domů byl kolem jedné ráno.
Sobota se odvíjela v poklidnějším duchu. Vstala jsem, připravila jsem nám snídani a vyšla ven na terasu se uvelebit do houpací sítě. Sluníčko teprve nabývalo na síle, nicméně i tak už bylo teplo. Seděla jsem zachumlaná v dece a popíjela čaj. Ten klid, to ticho, nikde nikdo. Jsem sice původem holka z města a z paneláku, ale od doby, co se naši přestěhovali do rodinného domu se moje zvyky dosti změnily. Šum města už není nic pro mě, naopak to naprosté ticho a zvuky přírody si neskutečně užívám.
Po snídani se ke mě připojil i Matt. Rozložili jsme houpací sedačku a proleželi skoro půl dne. Druhou půlku dne jsme jak rolníci kopali a převáželi hlínu ze zahrady :-D Opravdu produktivní den. Záda mě bolí ještě teď, ale opálená jsem luxusně. Jako poděkování za Mattovu pomoc jsem ho vzala večer do kina na Avengers: Infinity War. Pocity? No dalo se to :-)
V neděli jsem chtěla trošku akce a napadlo mě zajet na bazén nebo někam. Matt nakonec chtěl jet ke koním. Takže jsme skoro celý den strávili u koní. Bylo to fajn. Potom doma při chystání večeře ke mě přišel, zezadu mne objal, obtočil si mne kolem sebe a začal se mnou tančit. Začala jsem se smát. V kuchyni nám skoro nonstop hraje potichu puštěné rádio. Zrovna v něm hráli Eda Sheerana. A Matt za mnou přišel z ničeho nic a jen tak se mnou tančil. Zavřela jsem oči a užívala si tu chvilkovou romanci. Pak mi dal polibek na čelo a odešel si sednout ke stolu. Chvilku jsem tam jen tak stála a koukala na něj. Nějak jsem to potřebovala vstřebat. Po večeři si sbalil věci a odjel domů.
Sedla jsem si před vchodové dveře na schodek a hleděla na hvězdy. Ten večer byla nádherná noc. Byla to noc před úplňkem a měsíc jasně zářil. Opět ve mě všechno utichlo. Sice se blížil máj, ale i tak mi bylo jasné, že se pod třešní letos s nikým nesetkám. Nevadilo mi to. Naopak. Chtěla jsem být radši sama. Stejně mě ve středu čekala další zkouška, takže nač se rozptylovat.


Na balíku slámy

24. dubna 2018 v 16:27 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Nedělní odpoledne jsem si opravdu užila. Venku bylo nádherně a sluníčko přímo vybízelo k tomu, abych vyběhla ven. Sbalila jsem si pár věcí do baťůžku a vydala se ke koním. Té mojí hatatitle už jsem to dlužila. Navíc jsem potřebovala si pořádně pročistit hlavu od všech mých starostí. A můj kůň je ten nejlepší terapeut.
Přijela jsem na stáj, převlékla se do jezdeckých věcí a šla jsem ji opečovávat. Přeci jen po zimě všechen ten prach a nevyčesaná zimní srst tomu koni hodně vadí. A navíc to vypadá přímo katastroficky. Vzala jsem ji hezky hadicí a osprchovala ji od hlavy až po ocas. Chudina jen se zavřenýma očima a sklopenýma ušima stála a držela jako hluchý dveře. Bylo vidět, že ta sprcha už opravdu byla potřeba. Po důkladném osprchování jsem jí ještě pro jistotu vydrhla kopřivovým šamponem. Ach ta krásná vůně! No vydrží jí to max. den, než se mi zase někde zválí... Mrcha jedna nevděčná :-D
Jakmile jsme měli po sprše (ano, když se otřepala, tak zvládla osprchovat i mě...), šli jsme na louku za areál. Pustila jsem ji z vodítka a lehla si do vysoké trávy. Sluníčko do nás pražilo vší silou a za necelou hodinku jsem obě dvě již byly suché. Jelikož tam na mě nikdo neviděl, tak jsem si na chvíli sundala tričko a následně i podprsenku. Takovou příležitost k opalování jen tak mít nebudu. Věčně mám moc práce. Zavřela jsem oči a zasnila se. Tak skvělý odpočinkový den už jsem dlouho neměla...
Myslím, že se mi povedlo i na chvilku usnout. Probudil mě až dosti známý hlas člověka, který na mne odněkud mluvil. Rychle jsem se v panice zvedla a hledala odhozené tričko. Pak jsem uviděla inženýra, jak sedí na koni a směje se. Hodila jsem na něj úšklebek a znovu si lehla na zem. Konkrétně on už moje holky viděl, takže mě to nijak netrápilo, že mě vidí svlečenou do půl těla.

,,Jedu ven, přidáš se?" zeptal se mě po chvilce.
,,Nevím, jestli se mi chce. Zrovna si dopřávám dávku vitamínu D." odsekla jsem.

Po dlouhém přemlouvání jsem nakonec souhlasila, že s ním pojedu ven. Zvedla jsem se ze země, oblékla si triko a vyskočila na koně. Byla jsem líná si ji jít nasedlat, takže jsem jela jen tak. Ta procházka byla super. Povídali jsme si úplně o všem, hodně jsme se u toho smáli a samozřejmě došlo i na dvojsmyslné narážky. Což se vlastně dalo čekat...
Projížděli jsme polní cestou a míjeli stoh balíků slámy. Inženýr měl super nápad, že prý na chvilku zastavíme. Chvilku jsme klábosili, já mezitím seskočila z koně a začala jsem šplhat na ty balíky. Jako malá holka. Skákala jsem z jednoho na druhý a neznámo proč mi to dělal obrovskou radost. Bohužel inženýr nechápal mé nadšení a jen tak udiveně stál a držel si koně. Chvíli jsem ho provokovala a pak za mnou nakonec vylezl. Pár minut jsme tam jen tak stáli a mlčky na sebe hleděli. Pak mě chytil za ramena a začal mě líbat.
Nechala jsem se svést. Pomalu mě položil na slámu a opatrně mi rozepínal kalhoty. Jen jsem se usmívala a mlčela. Proti slunci jsem mu ani neviděla do obličeje. Celou mne svlékl, pak já jeho. Úplně jsem cítila, jak se jeho tělo chvěje. Jen těžce oddychoval. Naposledy jsme si spolu uživali minulé léto. Už je to dlouho, co jsem ho neviděla. A ještě déle, co jsme spolu naposledy spali. Těšil mne pocit, že jen s těží bojuje sám se sebou s snaží se vydržet co nejdéle. Na té slámě jsme se milovali skoro hodinu. Bylo to vášnivé a zároveň krásné. Po dlouhé době konečně zase nespoutaná a nenucená soulož. Když se nad tím zpětně zamyslím, je docela zázrak, že nám ty koně neodešli. Neměli jsme je ani nikde přivázaný. Jen tam stáli a spásali trávu okolo.
Pomalu jsem se zvedla a pozorně se rozhlížela, jestli v okolí opravdu nikdo není. Publikum jsem fakt nepotřebovala. Nikde nikdo. Otočila jsem se na inženýra a jen na něj šibalsky zamrkala. Pak jsem se začala oblékat. Nevím, zda ho k tomu dohnalo jeho svědomí nebo k tomu měl nějaký důvod, ale až potom se mi přiznal, že už je zase zadaný. Nevěřícně jsem na něj pohlédla. Můj problém to vlastně není, i když nerada spávám se zadanými muži. Mají pak tendeci mi vyčítat jejich krach ve vztahu. Přičemž já je k ničemu vlastně nenutím. Jsou to oni, kdo napíše jako první.
Završila jsem tuto konverzaci větou, že vztah je čistě jeho problém. Akorát ať mi potom nevyčítá, že sám má výčitky svědomí. Pousmál se a odpověděl, že dokud se tohle naše malé tajemství nikdo nedozví, bude to v pohodě. Super. Opět jsem něčí milenka. Docela by mě zajímalo, za jakým účelem muži záměrně vyhledávají nevěru? Pokud vím, inženýr si na svou přítelkyni nikdy nestěžoval (hlavně mi o ní předtím ani neřekl). Možná za účelem zpestření všedních dnů nebo z důvodu nedostatečného uspokojení. Fakt netuším, já sama tytpotřeby nikdy neměla... jen lechtivé myšlenky, jaký by to asi s dotyčným bylo a to se přece může ;-)
Přijeli jsme zpátky na stáj a oba se tvářili, jako bychom se skoro vůbec neznali. Zavedla jsem kobču do boxu, převlékla se do normálního oblečení, jen ve dveřích prohodila ,,ahoj" na rozloučenou a odjela domů. Když teda inkognito, tak se vším všudy.
Ten večer mi inženýr až přehaně moc vypisoval a snažil se domluvit si další nenápadnou schůzku a nejlépe u něj doma. Nejevila jsem zájem se znovu sejít. Nechám ho pár dnů hezky podusit. Ne, že bych proto měla důvod... jen jsem prostě mrcha. Pak mu možná znova napíšu nebo se od něj nechám znovu ukecat.


A nedělí šílenství končí...

21. dubna 2018 v 12:47 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Poslední týden byl pro mě (a taky pro mou hlavu) opravdu hektický. Skoro vůbec jsem nespala, nechodila jsem ani ven, nechtělo se mi cvičit. Jen jsem seděla doma a hystericky hleděla do počítače. Abych vás zasvětila do problému - tento týden je poslední týden pro odevzdání bakalářské práce. Já samozřejmě celej rok v paži a tak nějak jsem tomu začala věnovat pozornost až teprve teď. No takže proto. Zda ta práce byla vůbec k něčemu dobrá se uvidí teprve příští víkend... Jsem sice optimista, ale to by nade mnou musel Buddha stát, aby mi moje slátanina vůbec prošla.
A samozřejmě díky veškerému nahromaděnému stresu a sebeomezování jsem dnes protivná, bez nálady a hlavně bez energie. Opět jsem sama sobě ukázala, jak nevhodné je prokrastinovat. Fakt už nemám sílu ani na to sedění a nic nedělání v práci. Samozřejmě mé vztahy s okolím jsou teď taky na bodu mrazu, protože s nikým nekomunikuji, odmítám komunikovat a když už komunikuji, stejně jsem protivná.
Až teprve dneska jsem si konečně na chvilku oddychla a přestala tyhle věci řešit. Ruku na srdce, takhle na poslední chvíli už se stejně snad ani nic vyřešit nedá. A až teprve dnes, když už jsem ze sebe vyždímala téměř všechno co se dalo, jsem se smířila s tím, co má přijít. Sice se cítím hodně zahanbeně, že letos se ke státnicím nedostanu, na druhou stranu ale jsem hodně nadšená z toho, že již brzy doufám nastoupím do své nové práce. A mé plány se začnou vyplňovat... Respektive můj život se změní k nepoznání.
Kupodivu i přes všechny nýnější negativní události, které se právě odehrávají, si stále dokážu držet skvělou náladu. Je to hlavně tím, že jsem se začala radovat z maličkostí. Jsem od přírody flegmatik (hodně těžký; 100% mámvp*čismus) a jsem zvyklá smířit se se vším. Fakt se vším. Stejným způsobem i věci řeším. Prostě je dělám nebo nedělám a je mi buřt, jak to dělám a kdy to dělám. Pohádat se se mnou je téměř nemožné. Dám vám za pravdu cokoliv :-D Ve finále to pak nejspíš budete vy, koho akorát rozžhavím do běla, i když to nebude můj původní záměr... A díky tomuhle všemu, co mi bylo dáno do vínku, tak nějak živořím celý život. Je fajn si zde na blogu čas od času postěžovat, svěřit se, apod. No ve finále mé trable, zármutky a deprese hodně brzy vymizí (krom problémů s chlapama, ty jak na potvoru mě štvou pořád).
Abych to shrnula, dnešní pracovní sobota je pro mne nijaká a zítřejší nedělí všechny mé problémy a stresy konečně skončí. Dozvím se finální verdik ohledně státnic (zda ano nebo ne) a budu si moci zase na chvíli vydechnout. Taky si konečně po týdnu opět pořádně zacvičím (těžce mi chybí v těle endorfiny) a budu se vyhřívat na sluníčku s poslechem nějaké skvělé muziky. Ani za tou svou hatatitlou už jsem bůhví jak dlouho nebyla. To taky musím napravit. Je toho dost, co chci udělat, ale vzhledem k ostatním starostem jsem si to prostě odpírala. Rada pro vás - nebuďte jako já! :-) Ono sice ve finále (teda podle mě) je to stejně jedno, akorát jsem si prodloužila studentský léta o další rok, ale zas na druhou stranu už jsem to taky mohla mít za sebou, že? Všechno má svý pro a proti a já to mám jako vždycky na háku. Pěkný den a pěkný víkend ;-)


Krása barevných propisek

11. dubna 2018 v 19:40 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Od brzkého rána jsem v jednom kole. Hned po ránu jsem letěla k doktorovi, aby mi podepsal nějaký papíry do nové práce, potom jsem letěla za zrzkou si chvilku pokecat, protože začíná v práci o hodinu dřív než já no a nakonec jsem já sama letěla do práce (i když pozdě, jako obvykle). Nicméně má úroveň prokrastinace mi dovoluje si z toho nic nedělat a můj šéf mi to kupodivu stále toleruje pouze s občasným ,,ty, ty, ty..." :-D Ano, i tohle je jedna z výhod práce na baru.
Možná je to tím, že je středa, nebo snad díky tomu, že je venku nádherně, ale od rána je tu klid a téměř žádný návštěvník. To je skvělé pro mě, alespoň můžu lelkovat. Vyběhla jsem ven před bar, sedla si na vyhřáté betonové schody a začala se slunit. Sluníčko mne šimralo v obličeji. Nasadila jsem si do uší sluchátka a pustila si hudbu, abych nemusela poslouchat ten monotónní šum města. Bylo to úžasný! Rozhlížela jsem se po okolí a přemýšlela nad svojí budoucností. Za rok touto dobou chci být úplně někde jinde. Chci mít jinou práci, chci mít vlastní bydlení a chci vlastní auto. Mám svůj plán a ten hodlám dodržet.

Včera večer se mi opět ozval Matt. Jeho zprávy jsem aktivně ignorovala, dokud mi messenger nezahlásil, že poslal i fotografii. Neodolala jsem pokušení se podívat, co to vlastně je. Naivně jsem se domnívala, že to bude nějaký srdceryvný citát o lásce a zklamání, nebo naopak neslušný obrázek obnažených slečen. Spletla jsem se. Jednou z Mattových předností byl jeho vzhled a jeho krásné oči. Nejspíš mu došlo, jak bezbranná dokážu být, když se na něj zadívám. Netřeba to tu rozmazávat, na té fotce vypadal prostě dokonale. Podlomila se mi kolena. Měla jsem za to, že již zvládám racionálně přemýšlet, nicméně ta jeho fotka (blbá fotka!) mě dostala do varu. Mísila se ve mě úzkost a stesk. Přála jsem si vrátit aspoň na chvilku ty krásné chvilky s ním a ten luxusní sex. Praštila jsem pěstí do země a odhodila telefon. Potřebovala jsem to vstřebat. Zvedla jsem se ze země a šla se ven projít.
Čerstvý vzduch dělá opravdu zázraky. Uklidnila jsem se a díky procházce přišla na jiné myšlenky. Po návratu domů mi hodně pomohl rozhovor s mamkou. Chtěla bych mít její starosti. Taky si chce splnit jeden dětský sen a plánuje si pořízení psa. A posledních pár měsíců řeší jen štěně a kupírování ocásků u jednotlivých plemen... a výhody a nevýhody :-)
Po hodinové horké koupeli jsem zalezla do postele a ještě hodně dlouho fantazírovala nad všema blbostma, který mě zrovna napadly. Nemohla jsem usnout. Mobil jsem nechala pro jistotu vypnutý.


Jak získat titul a nezbláznit se

9. dubna 2018 v 22:22 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Znovu dýchám! Cítím se skvěle! Všechno ve mě křičí a malá Lola se dere vší silou ven. Již od prvních jarních dnů, kdy mi slunečné počasí dovolilo vyrazit ven pouze v mikině (nebo i bez ní) se cítím jako vyměněná. Jsem plná energie, nemůžu spát, připadám si krásná a nespoutaná (jsem krásná a nespoutaná, my všechny jsme takové!) - no prostě shrňme to, začala jsem konečně zase žít. Zima je konečně definitivně pryč. S ní samozřejmě odešla i moje depresivní nálada. Na oslavu jara jsem ztrestala večer snad 2 litry vína (a přefikla nespočet neznámých mužů).
Ten nápad s instagramem... no jak rychle přišel, tak zase rychle odešel. Bylo by fajn se Vám chlubit ladnými křivkami, ale zas na druhou stranu si užívám psaní o sexu (a zbytku co k tomu patří) hezky na férovku a bez obalu a nemám dobrý pocit z toho, kdybyste si mé psaní spojili s mojí identitou. Takže sorry holky, nic proti vám, i tak vás pořád miluju.
Samozřejmě s příchodem jara přišla i má rádoby produktivita. Na oslavu svého ,,znovuzrození" jsem si koupila úplně nový deníček, který bude plnit roli mého zápisníčku a ,,Vision boardu". Prostě do konce roku jsem si dala jasný a přesný plán, který hodlám chtě-nechtě dodržet. Ovšem mé nadšení pro věc pominulo v momentě, kdy mi došlo, že za necelé dva měsíce mám jít ke státnicím... Začala jsem pro jistotu panikařit.
Nebudu vám lhát, nejsem pilný student. Co se týče mému přístupu ke škole - mám prostě v p*či. Respektive doteď jsem měla. Zkoušky vždycky nějak vyšly, všechno dotěď nějak vyšlo, ovšem teď stojím na prahu nejistoty, že zlaté časy s názvem ,,nějak to půjde" už asi skončily. A pokud rychle nepřijdu s bojovým plánem, asi ztroskotám. Ne, neztroskotám. Pouze si oddálím cestu k vysokoškolskému titulu o další rok. A to já sakra nechci! Tudíž ve dne v noci (když zrovna nejsem v práci nebo nepiju) sedím nad bakalářkou a ve chvílích naprosté prokrastinace si skládám dohromady otázky ke státnicím. Nic divnýho na tom není.
Zapisování do deníčku a neustálé postování svých fotek na instagram mě začalo jistým způsobem uspokojovat. Jednak mi to pomáhá ze sebe vyplavit všechny pocity, dojmy a myšlenky a druhak mám pocit (teď mluvím čistě jen o tom instagramu), že v tom nějak nejsem sama a potřebuju se doprošovat pozornosti ostatních lidí. Prostě chci být populární! :-D Ničeho se nelekejte, sice cvičím, ale není to nic extra a co se týče jídelníčku, prostě nemám problém dát si pizzu nebo zajít do Mekáče, takže až tak moc vážný to se mnou není.
Co se týče vztahů, došla jsem k závěru, že do konce roku na vztah čas asi ani nebude. Navíc pořád mám plnou hlavu Matta. Ano, hrdinsky jsem zde prohlašovala, že jsem na něj zanevřela, bohužel moje alter-ego se s tím nehodlá smířit. A přitom je to parchant. Bude trvat ještě dlouho, než ho ze sebe vypudím na dobro...