Nikdy se ti nepodaří žít tak, aby se to líbilo každému. Proto žij tak, aby se to líbilo Tobě...

Pořád jsi to ty

3. dubna 2020 v 22:10 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Jediná věc, která mě v poslední době drží ještě při životě a racionálním myšlení je ta, že horší ten můj život už asi být ani nemůže. Proměnila jsem se v zoufalou a bezcennou postavičku, která jen leží tam někde v rohu, celá od prachu a pavučin. Pokud pro mě existuje dno, tak jsem na něj právě dopadla. Nechci už dál pokračovat. Nechci se už probudit do dalšího dne. I když by byl krásně hřejivý a slunečný. Prostě už nechci nic, jen zmizet ze světa.


 

Prokletá sobota

31. března 2020 v 12:14 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Jsou věci a události, na které jsem se kolikrát těšila snad víc než na Vánoce a ve finále, když už bylo po, tak jsem se vlastně proklínala, jaká jsem byla pipka, že jsem tam vůbec lezla. A stejně tomu tak bylo minulou sobotu, když mě kluci z práce spolu s Leou zvali na grilovačku. Jelikož ten jeden po ní pokukoval už delší dobu, tak mi bylo jasný, že této akce bude chtí využít, aby se víc seznámil. A mě tam zřejmě táhnou jen kvůli tomu, protože ona by tam sama asi nejela. Však v pohodě. Na sobotu hlásili pěkné počasí a dostat se mezi lidi (kor v této šílené době) zní teď jako úplně nejlepší nápad. Takže jsem bez váhání řekla Ano!



Proč jsem se do tebe zamilovala

30. března 2020 v 13:52 | Lolita |  Dopisy pro pana Božského
Můj drahý,

ani nevím, kde mám vlastně začít. Strašně ráda bych něco udělala. Nevím ale co. Cokoliv. Něco. To něco co jsem měla (nebo neměla) udělat už hodně dávno. Loni touhle dobou byl ten můj svět úplně jiný. Nechci říct, že byl prázdný. Ale určitě byl v něčem jiným, v něčem možná i trochu lepší. Tehdy jsem totiž v hlavě nosila asi úplně jiné myšlenky a představy.
 


A pak zase nasněžilo

1. března 2020 v 17:26 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Další víkend, který trávím v Praze. Nejedná se bohužel o žádnou velkou párty, nýbž jen o školu. Nicméně ruku na srdce, zimní semestr mám úspěšně za sebou a světe div se! Já všechny zkoušky zvládla hned na poprvé! No oujé, ne? Ani se tomu nechce věřit, že se s flákačky jako jsem já (lépe řečeno nezodpovědné bohémské flegmatické alkoholičky) nakonec vyklube i pilný student... fakt si teď nedělám prdel. Kdo by nevěřil, ukážu mu svoji žákovskou knížku. :-D



Kuchařka pro blbečky

19. února 2020 v 23:00 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Je ze mě žena v domácnosti. Na plnej úvazek. Asi mě klepne. Celej svůj život jsem se divila mámě, proč je každej večer tak vzteklá a tříská dveřma, když už jde konečně do postele. Přitom my ostatní jsme úplně v pohodě a to taky chodíme do práce jako ona, brzy vstáváme a podobný věci. Tak teď už to docela chápu. Ona nebyla naštvaná z té práce nebo z toho, že měla těžkej den nebo jen blbou náladu. Ona totiž byla nešťastná. Z nás a z naší domácnosti.



A pak se dveře uzavřely

17. února 2020 v 18:09 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Toho večera jsem seděla v čajovně a spokojeně bafala vodní dýmku. Zdál se to být o dost lepší nápad, než utápět svůj smutek někde v baru u vodky s džusem. Ibiškový čaj mi ten večer bohatě stačil. Potemnělé prostředí, tichá a zároveň uklidňující hudba a místečko v rohu, kde jsem mohla být schovaná jen já sama se svými myšlenkami. Přesně tohle jsem potřebovala. Jen ticho, čaj a vyčistit hlavu.



Beze slov

17. února 2020 v 6:00 | Lolita |  Dopisy pro pana Božského
Můj nejdražší,

chápu, že tě už nebaví mé věčné otravování a vypisování, ale prostě si nemůžu pomoc. Pořád si pohrávám s myšlenkou, že kdybych tehdy nepřijala tvé pozvání na naši společnou dovolenou, mohlo to být teď všechno jinak. Přiznávám, nebyla jsem vždy perfektní ženou, nejsem perfektní. Mám svý chyby. Nebudu se tě pořád dokola ptát, jestli se na mě pořád zlobíš. Já vím, že jo. A věř mi, že bych udělala cokoliv, jen aby tomu už tak nebylo. Věř tomu nebo ne, ale pořád mě to mrzí a moc se mi stýská. Snažila jsem se předstírat, že je to v pohodě a prostě na to všechno zapomenout, ale nejde to. Protože k tobě pořád něco cítím a už nevím, co mám dělat.

Valentýnské pozdvižení

16. února 2020 v 14:30 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Tak jsem zase zpátky! Mnozí z Vás mi dokonce psali i maily, zda jsem třeba nespáchala sebevraždu nebo tak něco, když už jsem se tak dlouho neozvala. No, tak jak sami vidíte, tak zatím nespáchala a v budoucnu to ani neplánuju. Podle mě by se sebevraždou nic nevyřešilo, nehledě na to, že je na mě nyní vypsána hypotéka, která v případě sebevraždy bohužel nezaniká, nýbrž přechází na pozůstalé... Takže bych ve finále ještě našim velice znepříjemnila život. A to já nechci. V životě jsem zatím měla vždy jen jednu jedinou jistotu. Ať už se dostanu do sebevětších sr*ček, vždycky tu pro mě bude moje rodina. Nikdy to nebyl chlap. Ani alkohol...



Podzimní deprese vol. 1

5. října 2019 v 17:19 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Tak mám za sebou první strávený den ve škole. Popravdě, jsem z něj docela i nadšená. Ten pocit, že mi zase začnou jisté povinnosti je k nezaplacení. Ztrácím tak možnost myslet na pičoviny, kterých mám poslední dobou plnou hlavu... Určitě mi to studium zase trochu pomůže se víc soustředit sama na sebe. Snad už to tentorát nezvořu. Zatím ve mě pořád bují to začátečnické nadšení z něčeho nového. Uvidíme v prosinci, zda mě to nadšení přešlo nebo ne...



Jak jsi jen mohl...

4. října 2019 v 15:40 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Další prázdný týden se blíží ke konci. Jak je to dlouho? Už 3 týdny? Nebo 4? 5. října to myslím už bude měsíc. Za okny pořád jen déšť, venku chladno a ve mě prázdnota. Sakra, už aby to ze mě spadlo! To ta moje nemocná hlava. Popravdě jediný den, kdy jsem zrovna netesknila po panu Božském byl myslím v pondělí, protože to jsem byla hned po práci už s holkama ve studiu a cvičily jsme o sto šest. Ten večer jsem jela domů zničená, ale maximálně spokojená. Protože mi vlastně nic nechybělo. Ale pak jsem se zase probudila do rána, které bylo prázdné, pochmurné, tiché a šedé. Nebyl nikdo, kdo by mě mohl obejmout. A to objetí bych už akutně potřebovala. Kéž by mi byl na blízku někdo, kdo by za mnou přiběhl, objal mě a utěšil. Nic víc bych si nepřála. Poslední měsíc už ani na sex nemám pomyšlení a v alkoholu už smutek neutopím, naopak alkohol přispívá k mým depresím ze samoty a nutí mě psát panu Božskému přímo romány na messenger. Kdybych chlastala ještě další měsíc, určitě už bych to mohla vydat jako celou knihu. Protože toho textu je mraky... až se za sebe stydím, jak zoufalá jsem. Nebo pořád zamilovaná? Jedno z toho.



Kam dál