Nikdy se ti nepodaří žít tak, aby se to líbilo každému. Proto žij tak, aby se to líbilo Tobě...

Se smečkou psů

14. října 2018 v 19:30 | Lolita |  Šedozelený svět
Další týden na vojně je konečně za mnou... pro pořádek, teprve druhý týden. Zbývá jich ještě 10. Ráda bych napsala, že jsem z toho nadšená a plná dojmů, nicméně opak je pravdou. Není tajemstvím, že armáda má za úkol nováčky fyzicky i psychicky co nejvíce vydeptat - nechat je spadnout až na samotné dno svých sil a pokud možno ještě hlouběji, neboť jedině tak se z obyčejného člověka stane elitní voják. Bez soucitu, bez slitování a každý den s větší a větší zátěží.


 

50 odstínů zelené

6. října 2018 v 11:18 | Lolita |  Šedozelený svět
Tak mám za sebou svůj první týden KZP (kurzu základní přípravy) neboli vojenského výcviku. Původně jsem plánovala vzít si noťásek s sebou a psát vám každý den čerstvé zážitky z onoho dne, ale jak se ukázalo, fakt na to prozatím nemám. Jednak proto, že každý den máme pracovní dobu od 6:00 do 22:00 (bez možnosti volna, pustí nás akorát na oběd) a druhak ten celý den venku pochodujeme v kanadách a v maskáčích, cvičíme kruháče, běháme jak šílenci a ještě v tom mezičase se musíme učit hodnosti, vojenskou přísahu, skládat a rozebírat zbraně, určovat a udávat souřadnice z mapy, atd. Sečteno a podtrženo, v životě mi den neubíhal tak extrémně rychle, jako na KPZ.


Proč nejsem optimista?

25. září 2018 v 13:07 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Minulý víkend mne nejspíš poznamenal na zbytek života. I když mě asi ani moc ne, to spíš moji rodinu. Jednou z našich rodinných tradic (čti pracovních povinností) je každoroční řezání dřeva u babičky. Spočívá to v tom, že celá naše početná rodina se sejde na celý víkend a řežeme, vozíme a skládáme dřevo do sklepa, aby babička s dědou přežili další krutou zimu v Jeseníkách :-) budu znít jako lemra líná, ale tenhle víkend fakt nemám ráda... od rána do večera dřít jako kůň a v mezičase každýmu odpovídat na dotazy typu: ,,Tak co škola?"; ,,Tak co práce?"; ,,Tak co vztahy?" ...


 


Pohled na život

18. září 2018 v 10:44 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Můj život se zastavil, jako ručička hodinek. Již několik let strádám na jednom místě a neposouvám se nikam vpřed. A mrzí mě to. Není to okolím, je to mnou. Moje cesta ztratila směr a moje bytí ztratilo motivaci. Kdybych ze dne na den zmizela ze světa, nikdo by si toho nevšiml, protože není nic, čím bych se zapsala (v dobrém slova smyslu) na zeď slávy.


Já tě v tom nenechám

3. září 2018 v 13:01 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Včerejší noční mi dala slušně zabrat. Na baru bylo živo víc, než je zdrávo a troufám si tvrdit, že jsem včera překonala svůj osobní rekord v roznášení půllitrů s pivem a to sice na 20 krýglů naráz. Ruce jsem měla vytahaný jak šimpanz... Ale ty dýška za to stály, co si budem povídat :-)
Většinu osazenstva tvořila omladina - hlavně teda lidi a děcka, který kolem třetí ráno vyhodili z diskotéky a jelikož náš bar nikdy nezavírá, tak se párty přesunula sem. Jukebox ten večer nakrmili vrchovatě drobnýma, div z toho chudák nezvracel. Kolikrát jsem se musela smát nad jejich výběrem skladeb... abyste rozumněli - dokud hrály dechovky, metal a pak country, tak jsem to ještě chápala. Jakmile ale začali hrát skladby pro děti (Šmoulové, Dáda Patrasová, apod.), už to začínal být hard core!


Miláček

2. září 2018 v 2:24 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Jsou dny, kdy si práci za barem užívám a jsou dny, kdy bych s tím vším už nejradši praštila. Včerejší večer byl jeden z těch pohodovějších dnů za barem. Je o mne všeobecně známo, že zdejší štamgasti (hlavně ti, kteří docházejí na pivo denně), si mě přezdívají miláček. A já se tomu nebráním. Koneckonců mě to vždy potěší :-)


Holky sobě

31. srpna 2018 v 3:39 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Další týden, který se přehnal jako uragán. Zamyšleně jsem seděla v houpací síti a pozorovala stromy za naším domem. Pomalu se začínají vybarvovat do pastelových barev... do barev podzimu. Smutně jsem sklopila hlavu a začínala se smiřovat s tím, že léto pomalu ale jistě končí. Sluníčko má sice ještě tu hřejivou sílu, ale co si budem povídat, už to není, co to bývalo. Bronz na kůži už mi rozhodně nepřibude.


Zhřešila jsem

23. srpna 2018 v 18:29 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Už aby byl ten zatracenej víkend. Volno teď potřebuju víc, než cokoliv dalšího. Aktivně jsem na baru posbírala směny od pondělí až do čtvrtka, abych se vyhnula vší té hořké realitě a zabránila své hlavě přemýšlet. Pracovní stereotyp mi pomáhá se otupět a nemyslet na nic. Vůbec na nic.
Moderní doba, kdy náš život řídí trendy sociálních sítí si na mě vybírá svou daň. Čím to, že jsem věčně nepoučitelná a nepálím za sebou mosty? Právě dnes mi totiž facebook předhodil vzpomínky minulého roku a vyjel pár fotek s poznámkou ,,připoměň si...". A taky že jsem si připoměla. Těch pár vyvedených selfíček s Mattem, které jsem hrdě postovala na své zdi a přímo vybízela svět k tomu, aby mi přál, že konečně nejsem single + pár zamilovaných momentech, které se mi povedly v nehlídanou chvíli uloupit na můj telefon (hlavně teda líbání, objetí, držení v náručí,...) - to vše a mnohem víc mi facebook předhazoval pořád dokola, vždy, když jsem se přihlásila.


Pod rouškou tmy

21. srpna 2018 v 20:53 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Srpen se pomalu chýlí ke konci a má posmutnělá nálada se ještě zhoršuje. Jednak za to může moje divoké léto, druhak za to může asi dospívání... No vážně! Koncem července jsem slavila narozeniny. Bohužel, vůbec jsem z nich neměla radost. Svíčky na dortu ukazující můj věk jakoby se mi přímo vysmívali. Sakra, už je mi přes dvacet a... co jsem vlastně v životě dokázala? Nic. Nemám ve svém životě nic, na co bych mohla být hrdá... možná max. na to, že žiju. Chodím do práce za minimální mzdu, ještě nejsem ani Bc., nemám vlastní bydlení (natož auto) a tak celkově - prostě nic nedělám!


Jsi na to sama | 2. část

20. srpna 2018 v 20:00 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Dříve, než navážu na pokračování oné divoké noci, musím se k něčemu přiznat. Tento článek se mi vůbec nepsal snadno. Musela jsem se vrátit v myšlenkách a při opětovném uvědomění si, jak hrozné to ten večer bylo, jsem musela co pár minut odcházet od počítače pro kapesníky a pro deci vína. Byla to šílená noc, celkově to byl nejšílenější den mého života a kdybych snad bývala věděla, jak to celé ten večer (resp. nad ránem) bude probíhat, nikdy bych do toho nešla a na Matta se již do smrti smrťoucí ani nepodívala...