Nikdy se ti nepodaří žít tak, aby se to líbilo každému. Proto žij tak, aby se to líbilo Tobě...

A nedělí šílenství končí...

Sobota v 12:47 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Poslední týden byl pro mě (a taky pro mou hlavu) opravdu hektický. Skoro vůbec jsem nespala, nechodila jsem ani ven, nechtělo se mi cvičit. Jen jsem seděla doma a hystericky hleděla do počítače. Abych vás zasvětila do problému - tento týden je poslední týden pro odevzdání bakalářské práce. Já samozřejmě celej rok v paži a tak nějak jsem tomu začala věnovat pozornost až teprve teď. No takže proto. Zda ta práce byla vůbec k něčemu dobrá se uvidí teprve příští víkend... Jsem sice optimista, ale to by nade mnou musel Buddha stát, aby mi moje slátanina vůbec prošla.
A samozřejmě díky veškerému nahromaděnému stresu a sebeomezování jsem dnes protivná, bez nálady a hlavně bez energie. Opět jsem sama sobě ukázala, jak nevhodné je prokrastinovat. Fakt už nemám sílu ani na to sedění a nic nedělání v práci. Samozřejmě mé vztahy s okolím jsou teď taky na bodu mrazu, protože s nikým nekomunikuji, odmítám komunikovat a když už komunikuji, stejně jsem protivná.
Až teprve dneska jsem si konečně na chvilku oddychla a přestala tyhle věci řešit. Ruku na srdce, takhle na poslední chvíli už se stejně snad ani nic vyřešit nedá. A až teprve dnes, když už jsem ze sebe vyždímala téměř všechno co se dalo, jsem se smířila s tím, co má přijít. Sice se cítím hodně zahanbeně, že letos se ke státnicím nedostanu, na druhou stranu ale jsem hodně nadšená z toho, že již brzy doufám nastoupím do své nové práce. A mé plány se začnou vyplňovat... Respektive můj život se změní k nepoznání.
Kupodivu i přes všechny nýnější negativní události, které se právě odehrávají, si stále dokážu držet skvělou náladu. Je to hlavně tím, že jsem se začala radovat z maličkostí. Jsem od přírody flegmatik (hodně těžký; 100% mámvp*čismus) a jsem zvyklá smířit se se vším. Fakt se vším. Stejným způsobem i věci řeším. Prostě je dělám nebo nedělám a je mi buřt, jak to dělám a kdy to dělám. Pohádat se se mnou je téměř nemožné. Dám vám za pravdu cokoliv :-D Ve finále to pak nejspíš budete vy, koho akorát rozžhavím do běla, i když to nebude můj původní záměr... A díky tomuhle všemu, co mi bylo dáno do vínku, tak nějak živořím celý život. Je fajn si zde na blogu čas od času postěžovat, svěřit se, apod. No ve finále mé trable, zármutky a deprese hodně brzy vymizí (krom problémů s chlapama, ty jak na potvoru mě štvou pořád).
Abych to shrnula, dnešní pracovní sobota je pro mne nijaká a zítřejší nedělí všechny mé problémy a stresy konečně skončí. Dozvím se finální verdik ohledně státnic (zda ano nebo ne) a budu si moci zase na chvíli vydechnout. Taky si konečně po týdnu opět pořádně zacvičím (těžce mi chybí v těle endorfiny) a budu se vyhřívat na sluníčku s poslechem nějaké skvělé muziky. Ani za tou svou hatatitlou už jsem bůhví jak dlouho nebyla. To taky musím napravit. Je toho dost, co chci udělat, ale vzhledem k ostatním starostem jsem si to prostě odpírala. Rada pro vás - nebuďte jako já! :-) Ono sice ve finále (teda podle mě) je to stejně jedno, akorát jsem si prodloužila studentský léta o další rok, ale zas na druhou stranu už jsem to taky mohla mít za sebou, že? Všechno má svý pro a proti a já to mám jako vždycky na háku. Pěkný den a pěkný víkend ;-)

 

Krása barevných propisek

11. dubna 2018 v 19:40 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Od brzkého rána jsem v jednom kole. Hned po ránu jsem letěla k doktorovi, aby mi podepsal nějaký papíry do nové práce, potom jsem letěla za zrzkou si chvilku pokecat, protože začíná v práci o hodinu dřív než já no a nakonec jsem já sama letěla do práce (i když pozdě, jako obvykle). Nicméně má úroveň prokrastinace mi dovoluje si z toho nic nedělat a můj šéf mi to kupodivu stále toleruje pouze s občasným ,,ty, ty, ty..." :-D Ano, i tohle je jedna z výhod práce na baru.
Možná je to tím, že je středa, nebo snad díky tomu, že je venku nádherně, ale od rána je tu klid a téměř žádný návštěvník. To je skvělé pro mě, alespoň můžu lelkovat. Vyběhla jsem ven před bar, sedla si na vyhřáté betonové schody a začala se slunit. Sluníčko mne šimralo v obličeji. Nasadila jsem si do uší sluchátka a pustila si hudbu, abych nemusela poslouchat ten monotónní šum města. Bylo to úžasný! Rozhlížela jsem se po okolí a přemýšlela nad svojí budoucností. Za rok touto dobou chci být úplně někde jinde. Chci mít jinou práci, chci mít vlastní bydlení a chci vlastní auto. Mám svůj plán a ten hodlám dodržet.

Včera večer se mi opět ozval Matt. Jeho zprávy jsem aktivně ignorovala, dokud mi messenger nezahlásil, že poslal i fotografii. Neodolala jsem pokušení se podívat, co to vlastně je. Naivně jsem se domnívala, že to bude nějaký srdceryvný citát o lásce a zklamání, nebo naopak neslušný obrázek obnažených slečen. Spletla jsem se. Jednou z Mattových předností byl jeho vzhled a jeho krásné oči. Nejspíš mu došlo, jak bezbranná dokážu být, když se na něj zadívám. Netřeba to tu rozmazávat, na té fotce vypadal prostě dokonale. Podlomila se mi kolena. Měla jsem za to, že již zvládám racionálně přemýšlet, nicméně ta jeho fotka (blbá fotka!) mě dostala do varu. Mísila se ve mě úzkost a stesk. Přála jsem si vrátit aspoň na chvilku ty krásné chvilky s ním a ten luxusní sex. Praštila jsem pěstí do země a odhodila telefon. Potřebovala jsem to vstřebat. Zvedla jsem se ze země a šla se ven projít.
Čerstvý vzduch dělá opravdu zázraky. Uklidnila jsem se a díky procházce přišla na jiné myšlenky. Po návratu domů mi hodně pomohl rozhovor s mamkou. Chtěla bych mít její starosti. Taky si chce splnit jeden dětský sen a plánuje si pořízení psa. A posledních pár měsíců řeší jen štěně a kupírování ocásků u jednotlivých plemen... a výhody a nevýhody :-)
Po hodinové horké koupeli jsem zalezla do postele a ještě hodně dlouho fantazírovala nad všema blbostma, který mě zrovna napadly. Nemohla jsem usnout. Mobil jsem nechala pro jistotu vypnutý.


Jak získat titul a nezbláznit se

9. dubna 2018 v 22:22 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Znovu dýchám! Cítím se skvěle! Všechno ve mě křičí a malá Lola se dere vší silou ven. Již od prvních jarních dnů, kdy mi slunečné počasí dovolilo vyrazit ven pouze v mikině (nebo i bez ní) se cítím jako vyměněná. Jsem plná energie, nemůžu spát, připadám si krásná a nespoutaná (jsem krásná a nespoutaná, my všechny jsme takové!) - no prostě shrňme to, začala jsem konečně zase žít. Zima je konečně definitivně pryč. S ní samozřejmě odešla i moje depresivní nálada. Na oslavu jara jsem ztrestala večer snad 2 litry vína (a přefikla nespočet neznámých mužů).
Ten nápad s instagramem... no jak rychle přišel, tak zase rychle odešel. Bylo by fajn se Vám chlubit ladnými křivkami, ale zas na druhou stranu si užívám psaní o sexu (a zbytku co k tomu patří) hezky na férovku a bez obalu a nemám dobrý pocit z toho, kdybyste si mé psaní spojili s mojí identitou. Takže sorry holky, nic proti vám, i tak vás pořád miluju.
Samozřejmě s příchodem jara přišla i má rádoby produktivita. Na oslavu svého ,,znovuzrození" jsem si koupila úplně nový deníček, který bude plnit roli mého zápisníčku a ,,Vision boardu". Prostě do konce roku jsem si dala jasný a přesný plán, který hodlám chtě-nechtě dodržet. Ovšem mé nadšení pro věc pominulo v momentě, kdy mi došlo, že za necelé dva měsíce mám jít ke státnicím... Začala jsem pro jistotu panikařit.
Nebudu vám lhát, nejsem pilný student. Co se týče mému přístupu ke škole - mám prostě v p*či. Respektive doteď jsem měla. Zkoušky vždycky nějak vyšly, všechno dotěď nějak vyšlo, ovšem teď stojím na prahu nejistoty, že zlaté časy s názvem ,,nějak to půjde" už asi skončily. A pokud rychle nepřijdu s bojovým plánem, asi ztroskotám. Ne, neztroskotám. Pouze si oddálím cestu k vysokoškolskému titulu o další rok. A to já sakra nechci! Tudíž ve dne v noci (když zrovna nejsem v práci nebo nepiju) sedím nad bakalářkou a ve chvílích naprosté prokrastinace si skládám dohromady otázky ke státnicím. Nic divnýho na tom není.
Zapisování do deníčku a neustálé postování svých fotek na instagram mě začalo jistým způsobem uspokojovat. Jednak mi to pomáhá ze sebe vyplavit všechny pocity, dojmy a myšlenky a druhak mám pocit (teď mluvím čistě jen o tom instagramu), že v tom nějak nejsem sama a potřebuju se doprošovat pozornosti ostatních lidí. Prostě chci být populární! :-D Ničeho se nelekejte, sice cvičím, ale není to nic extra a co se týče jídelníčku, prostě nemám problém dát si pizzu nebo zajít do Mekáče, takže až tak moc vážný to se mnou není.
Co se týče vztahů, došla jsem k závěru, že do konce roku na vztah čas asi ani nebude. Navíc pořád mám plnou hlavu Matta. Ano, hrdinsky jsem zde prohlašovala, že jsem na něj zanevřela, bohužel moje alter-ego se s tím nehodlá smířit. A přitom je to parchant. Bude trvat ještě dlouho, než ho ze sebe vypudím na dobro...

 


Na rande sama se sebou

23. března 2018 v 18:58 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Myslím, že z toho nejhoršího už jsem venku. Ne, teď kecám. Nicméně sedět doma na zadku a litovat se taky není dlouhodobé řešení. Život jde dál, ať chceme nebo ne. To, že čas od času dostamene od života pořádně na prdel pro nás není omluva. Já si tohle ponaučení vzala k srdci a zaměřila se na osobu, kterou jsem celý život těžce zanedbávala a přitom měla být ONA moje priorita. Já sama.
Kvůli chlapům jsem se vzdala hodně věcí. Dosti jsem zanedbávala školu, měnila jsem zaměstnání, chodila na akce, které mě nebavily, dělala věci, které jsem nesnášela, a to všechno jen kvůli nim. Respektive kvůli tomu, abych pro ně byla ta dokonalá. Dělat věci s odporem bylo extrémně vyčerpávající, ale i tak jsem v tom pokračovala. V tu chvíli mi nějak nedocházelo, že něco je špatně. Samozřejmě moje sebedestruktivní chování se na mě dosti podepsalo - jak na venek, tak i zevnitř. Když už jsem si myslela, že jsem se z nejhoršího vyhrabala, ten problém jménem chlap se objevil zase. A kolotoč se znova roztočil...
Dneska jsem neměla chuť vůbec k ničemu. Ani to živoření už mi nešlo. Seděla jsem u sebe v pokoji, na holé zemi a upřeně na sebe hleděla do zrcadla. Lolita, která seděla naproti mě, byla k nepoznání. Jako bych se dívala na úplně cizího člověka. Bledá kůže, rozcuchané vlasy, kruhy pod očima a na sobě vytahané pánské triko. Kdybych aspoň byla po nějaké pořádné párty. Bohužel ne. Tahle zrůdička se ze mě stala během posledních pár dní.
Takhle to dál nejde! Vstala jsem a rozběhla se do koupelny. Už si ani nevzpomínám, kdy naposled jsem se rozmazlovala horkou koupelí. Hodila jsem se do pucu, udělala ze sebe zase člověka a přemýšlela, co budu dělat po zbytek svého života. Jedno je jisté. Chlapa určitě hledat nebudu. Na občasný sex mám své vycvičené koloušky, na které je spoleh, že vždy přijdou na mé zavolání. Co víc si přát?
Zapla jsem si nahlas svou oblíbenou muziku a projížděla youtube a instagram. Hledala jsem inspiraci. Pak mě napadlo, že se blíží léto (já vím, brzo mi to došlo). Opět jsem si vygooglila pár domácích cvičení a stanovila si jasné a reálně dosažitelné cíle. Zpevnit si postavu a být více ohebná :-)
A aby to nebyly jen silné řeči, tak jsem si dnes udělala opravdu aktivní den. Šla jsem si po dlouhé době zaběhat a ještě si doma pořádně zacvičila. Svaly mám v jednom ohni, ale přísahám, že se do mě vrátil ztracený život. Nejde to ani popsat s jakou lehkostí teď všechno najednou zvládám! Na oslavu mého znovuzrození jsem si založila i svoji rádoby ,,progres page" na instagramu :-D Teda založila jsem ji už asi před měsícem, ale nějak jsem od toho potom upustila... No a teď už jí zase plně využívám.
Fakt se budu snažit pro sebe denně udělat aspoň něco málo, protože (teď to bude znít trošku sobecky) ve finále to budu já a moje úspěchy, které mě dovedou k dokonalému životu a suprové práci. Nebo aspoň k vysokoškolskému titulu :-)
Takže pokud Vás zajímá má maličkost nebo se jen chcete zasmát nad mými fotkami, hodím Vám v nejbližích dnech do menu odkaz na můj instagram. Konec konců, asi je mi úplně buřt, že zjistíte jak vypadám - pokud tam vůbec někdo z Vás zavítá, že? Co s týče samotného blogu, témata článků zůstanou stejné. Pořád se můj svět točí kolem můžů, sexu a alkoholu ;-)


Hlouběji do propasti

20. března 2018 v 22:51 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Můj milostný život se hroutí jako domeček z karet. Opět mám za sebou další víkend a opět jsem ho strávila s Mattem. Nechci si stěžovat, na jednu stranu to bylo fajn, že byl se mnou. Sex dvakrát denně, společné vycházky, romantika a mazlení. Opravdu mi jeho společnost chyběla. S ním se totiž cítím šťastná, milovaná, ...
Tento víkend se Matt rozhodl, že pro změnu přijede on za mnou. Paráda! Navařila jsem dopředu, uklidila celý dům, zařídila vše potřebné (aby mě později nic zbytečně nezdržovalo) a víkend mohl začít. Auto bohužel vypovědělo službu a Matt musel jet vlakem. Nevadí. Chtěla jsem ho mile překvapit a přivítat ho už na nástupišti. Nicméně MHD mělo zpoždění a ve finále ještě čekal on na mě. No co, stane se. Jelikož měl hlad, pozvala jsem ho na skvělý oběd do snad nejlepší restaurace, kterou u nás v zapadákově máme. Odtud už rovnou domů. Ani si nestihl sundat bundu a už pode mnou bezmocně ležel. Netajila jsem se tím, jak moc jsem se na něj těšila... i na ten sex s ním :-)
Ještě v pátek večer jsem napsala své nejlepší kamarádce Mischel. Tu holku jsem dobrých 5 let neviděla a tak mě napadlo (protože ona je ,,taky zadaná"), že dáme něco jako dvojité rande. Souhlasila. Sešli jsme se v pizzerii a odtud potom pokračovali dál. Žádné plány, hodně promile v krvi a dobrá nálada. Nic víc asi nebylo třeba. Dlouho jsem se takhle nebavila! Překvapilo mě, že Matt hrál dobrovolně roli mého přítele. A že mu to fakt šlo. Nad ránem jsme byli doma, padli do postele a prospali snad půlku soboty.
Sobota se odvíjela v poklidnějším duchu. Hned po probuzení jsme si zpříjemnili den sexem, potom i masáží. Venku bylo hrozně, takže jsme zůstali doma. Jsem sice akční, ale to válení s Mattem bylo úžasný. Šeptal mi do ouška krásné věci, něžně se mne dotýkal a hladi mne, prostě věnoval se mi jak jen to šlo. Čím dál víc jsem nabývala pocitů, že to se mnou opravdu myslí vážně. Proč by se jinak namáhal a předstíral takové divadlo? Večer jsme opět jeli na akci, tentokrát ve stylu country. Na tyhle akce moc ráda chodím, country a bluegrass jsou nejlepší hudební žánry. Teda aspoň podle mého názoru.
Normálně bych Matta na takové akce ani nebrala, ale měli jsme zde s panem D vystupovat, takže chlapec prostě musel. Netvářil se moc nadšeně. I přes to všechno mne vyzval k tanci. Díky tomu, že kolem nás všichni byli oblečení ve stylu westernu, tak on sám mě pak prosil, ať mu koupím aspoň nějaký ten vhodný doplněk - westernový klobouk. Byla jsem nadšená. Ve svých snech jsem si Matta hodněkrát představila s kloboukem, jak stojí vedle mého koně... ale o tom zase jindy :-) Takže ano, ihned jsem mu letěla koupit klobouk. A že mu sakra pasoval! Zbytek večera jsem už nikoho a nic neobdivovala víc, než jeho. Dokonce se mi před Mattem povedlo i zazářit, když jsem ze sebe vydala při show to nejlepší! To mi zaručilo doma další skvělý sex.
Neděle už od rána byla pochmurná a plná nenávisti. Aneb během chvíle se skvělý víkend proměnil v ten nejhorší. Díky čemu? Matt se začal opět aktivně věnovat svému mobilu. Snažila jsem se to ignorovat a nijak to neřešit, ale prostě to nešlo přehlížet. Když jsem se slušně zeptala, s kým si píše, začal zatloukat. Když si šel dát oběd, opět jsem využila šance a rychle mu nahlédla do telefonu (pořád se za tohle trapné šmírování stydím). Opět si psal se sličnou brunetkou. Nicméně za poslední 3 týdny se jejich konverzace poněkud více rozvinula. Jednak co se týče mně (tak jsem asi dost zajímavá...) a druhak co se týče Matta a jeho upřímnosti.

,,Nebudu ti lhát. Jsem do tebe blázen. Jsi dokonalá a lámeš mi srdce." jedna z Mattových zpráv.
,,Promiň, víš že jsem zadaná." téměř okamžitá odpověď brunetky.

Nic víc k tomu netřeba. Konverzace se prolínala samozřejmě i posíláním jejich fotek, kdy Matt vyloženě skoro žadonil, aby mu poslala další fotku. Neopomíjel ani sladká slůvka a chvalozpěvy k její kráse. Rozbrečela jsem se a zahodila telefon. Už konečně vím, na čem skutečně jsem. Ta bolest byla nesnesitelná. Paradoxně tedy bych měla i brunetce poděkovat, protože díky tomu, že už někoho má, musí Matt akceptovat moji společnost... Čiré zoufalství. Nemohla jsem se ničím uklidnit. Okamžitě jsem musela zavolat zrzce. Ne, že by mi to nějak pomohlo, ale její arogantní odpověď ,,já ti to říkala" mě jistým způsobem trochu utěšovala. Potřebovala jsem jen ať na mě mluví. Bylo mi jedno, že to byly vesměs jen narážky a konstatování mé naivity. To jediné mi v tu chvíli pomohlo přestat brečet.
Matt se po chvíli vrátil a nechápal, co se děje. Nijak jsem se k tomu nevyjádřila. Ten parchant mi za to nestojí. Nemá ani koule na to mi říct pravdu, že touží po jiné. Na jednu stranu, je to vlastně jeho věc - nikdy mezi námi (kromě sexu) nic nebylo. Nicméně na druhou stranu mít mě jen jako poslední možnost se mi taky nelíbí. A čekat na to, až bude brunetka single a on se hned vydá vstříc šťastnému vztahu s jeho paní dokonalou, u toho už být nemusím. Nemusím být u všeho.
Ruku na srdce, jsem sice děvka, ale cením si upřímnosti. Přítomnost cizích mužů ráda vyhledávám, ale hned na začátku si stanovuji jasná pravidla. To znamená - sex ano, ale nikdy nic víc. Nebo naopak - sex ano a možná po čase i to něco víc. Muž měl právo vědět hned od začátku, jak na tom je. Chtěla jsem se tak vyhnout těm zoufalým pokusům, škemrání a vyčítání mé bezcitnosti. Zdálo se mi to jednodušší.
Já ve vztahu byla vždy věrná. Svého ex jsem NIKDY (přísahám, že nikdy) nepodvedla. Nestálo mi to za to a byla jsem na sebe i pyšná. Nicméně teď, když jsem single, tak proč si zase trochu nedopřát, že? :-)
Problém u Matta byl ten, že on mě učaroval téměř ihned. Proto jsem také ihned vyložila karty na stůl. Nebála jsem se přiznat, že po něm opravdu toužím. Jeho reakce byla taková nijaká. Proto jsem ho poprosila, že kdyby z jeho strany ty city nebyly opětované, ať mi to prostě řekne. Oběma nám tím ulehčí mnoho starostí. Přiznal mi jen jednu slečnu, o kterou jevil zájem, ale ta ho údajně odmítla. Od té doby neříkal nic. Párkrát prohodil pár nesmyslných vět o tom, že si mě ,,asi nechá" a podobně. Brala jsem to jako možnost se s ním více sblížit. V tomto snu jsem žila doteď a tento víkend se konečně na mé otázky dostalo odpovědí. Sice jsem tajně doufala ve šťastný konec, ale asi mi to nebylo souzeno.
Poznat pravdu je mnohdy bolestivé. I když bych se měla chovat racionálně a umírněně, i tak jsem opět jak malá holka skrčená pod peřinou s balíčkem papírových kapesníčků v ruce a brečím po někom, kdo pro mne znamenal skoro celý můj svět. Vzpamatovat se zabere mnoho času. Docela mi s tím pomáhá víno a seriál Vikings.
Mattovi už neodepisuji. Smazala jsem ho ze svého života nadobro. Bylo to těžké, ale muselo to být. Musela jsem se ho vzdát. Bude to pro oba nejlepší...


Noční město

15. března 2018 v 22:56 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Včerejší noc byla docela zvláštní. I když ne, lepší by bylo ji nazvat příjemná. Končila jsem v baru až nad ránem a po třetí ráno konečně zamkla a mohla jít domů. Původně jsem si chtěla zavolat taxi, ale bůhví proč jsem to neudělala a místo toho šla domů pěšky. Z práce to mám domů asi půl hodiny přes celé město.
Pořád dávají v televizi, jak někde někoho přepadli a tak. Nicméně já jsem hazardér a říkám si, že mě se to prostě stát nemůže. Od baru jsem stihla dojít jen na roh ulice. Stál tam muž v černé bundě s kapucí na hlavě a kouřil. Když mě uviděl, vstoupil mi do cesty a odhodil nedopalek. Přísahám, že nikdy v životě jsem nebyla tak vyděšená! Nebylo mu ani vidět do obličeje.
Rychle jsem začala couvat a rozlížet se kolem, zda tam někde ještě někdo není nebo kterým směrem bych měla utíkat. Po chvilce panikaření si ten neznámý muž sunbdal kapuci a bylo na něm vidět, že si chce asi jen povídat (asi?!).

,,Dnes je krásná noc, viďte?" otázal se
,,Ano, to je." vyhrkla jsem.
,,Kam máte namířeno?"
,,Domů."

Po kratičkém rozhovoru z něj vypadlo, že zřejmě bydlí někde poblíž mě a zda by mi nevadilo, kdyby jsme šli spolu. Polil mne studený pot. No nakonec jsem souhlasila a šli jsme. Zapálil si další cigaretu a nabídl mi taky jednu. Jsem nekuřák, s díkem jsem odmítla. Celou cestu mi vyprávěl o svém životě, své práci a své rodině. Opravdu jsem ho brala s odstupem a pořád se rozhlížela, zda někde nezahlédnu třeba otevřený nonstop nebo jinou krčmu, kde se před ním bude dát schovat a opožděně zavolat taxík. Jak na potvoru, nikde nic.
Až teprve ke konci cesty jsem začala pociťovat vnitřní klid a nakonec jsem i byla ráda, že se mnou šel. On sám pak přiznal, že taková společnost mu byla velice příjemná a že si s někým jen chtěl popovídat. Míjeli jsme dětské hřiště. Tam se zastavil, popřál mi dobrou noc a vydal se jinou cestou. Já to od tama domů už měla jen pár kroků.
Až teprve doma jsem začala litovat toho, že jsem ho hned odsoudila a měla ho za perverzáka, který mě chtěl ojet v nejbližším křoví. Naopak! Byl to opravdu sympatický starší muž a bylo od něj velice milé, že šel se mnou. Nicméně proč čekal na tom rohu ulice a proč čirou náhodou bydlel zrovna ve stejné části města jako já, na to už jsem nepřišla a asi to zůstane takovou malou záhadou :-)


Znovu a znovu

10. března 2018 v 15:10 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Já vlastně pořádně nevím co chci. Nebo snad ano? Možná že vím, ale jsem prostě náročná. Z mého pohledu je to docela těžké usoudit o co z těch dvou věcí se vlastně jedná.
Už od začátku seznámení s Mattem jsem si ve své hlavě uvědomovala všechny ty jeho chyby a nedostatky, které bych na něm nejradši změnila nebo mi prostě jen vadí. Co například? Matt strašně rád v mé přítomnosti vzpomínal na své ex přítelkyně. Buďto mi ukazoval jejich fotky (znovu podotýkám, mám větší prsa než ony! :-D) nebo mi vyprávěl o tom, jak super bylo s nimi spát a co všechno mu dělaly a psaly a bla, bla bla. Já osobně jsem od přírody naprostý flegmatik, ale i tak mi tyto věci doteď docela vadí. Jako další příklad uvedu jeho dopisování s jinýmy slečnami, opět nejlépe v mé přítomnosti. Kolikrát se cítím až zahanbeně, ale daří se mi skrývat mé rozhořčení z těchto věcí... občas. V neposlední řadě jsou to Mattovy poznámky na mou maličkost, co by se na mě mělo změnit. Tohle naštěstí beru s nadhledem. Trpím sebeláskou a pořád si se svou malou siluetou na rameni připomínám, že nic měnit netřeba, jsem prostě dokonalá! Tohle měl být vtip :-)
Nicméně všechny tyto výčitky a nedostatky vymizí v okamžiku, kdy od Matta odjíždím. Opět zažívám pocit osamocení a opět se jeví Matt v mé hlavě jako naprosto dokonalý muž. I když nerada, tak přiznávám, že přímo šílím při představě, co asi právě dělá nebo s kým je. Nemělo by mě to vůbec zajímat! Není můj přítel, oficiálně spolu jen šukáme. I přes to všechno, jsem nenapravitelná. Kolikrát ho ve své hlavně haním a soudím, jak dokáže být ke mě krutý a jak moc mi ubližuje - hlavně tím, že i v mé přítomnosti si mě prostě nikdy nevšímá. Pak začínám soucítit s ostatníma holkama, které právě zažívají nešťastnou nebo neopětovanou lásku. Milujeme muže, který nám oplátkou nic nevrací. Investujeme energii do člověka, který nás akorát vysává. Není to prostě fér...
Nicméně pak je zde i druhá stránka věci. Je tu osoba, která mne utvrzuje v tom, že i já jsem taková bezohledná mrcha stejná jako Matt a tím pádem nemám nikomu co vyčítat. Tou osobou je pan D. Od všech ostatních se liší asi tou nejzásadnější věcí - je jediný muž, se kterým si držím čistě přátelský vztah založený na nudných konverzacích a vystupování na společných akcích. Nic víc. Mohla jsem to shrnout slovy - nešukáme spolu! Ani to nemám v plánu.
Pan D je takový zralý čtyřicátník. Seznámili jsme se shodou okolností na jedné společenské akci (pro mou i jeho bezpečnost radši nebudu blíže specifikovat) a čirou náhodou hledal někoho, kdo by mu pomohl s jeho vystoupením. Samozřejmě já, extrovert a egoista toužící po popularitě, jsem se hlásila jako první... a asi i jediná. Vystoupení se vyvedlo, sklidila jsem neskutečný potlesk a tak nějak slovo dalo slovo a už jsme tvořili nerozlučný tým. Na jednu stranu jsem panu D neskutečně vděčná, protože mě toho hodně naučil (hlavně co se týče vystupování a práce s lidmi), ovšem na druhou stranu po tolika letech přátelství a společného působení na scéně ho nyní akceptuji pouze z principu. On domluví vystoupení, obratem mi zavolá kdy a kde + náš honorář, přijedeme na místo určení, předvedeme show a tím to končí. Bývaly sice doby, kdy jsem se s ním scházela častěji, měli jsme společné tréninky a tak, ale ty doby už jsou dávno fuč a pan D. se mi prostě omrzel. Už ho mám jen kvůli záruce popularity a občasnému přivýdělku.
Bohužel pan D. to vidí úplně jinak. Nebo spíš ani nevidí, jak hnusně se k němu kolikrát chovám. Člověk by řekl, že chlap po čtyřicítce už bude mít rozum. Asi tomu tak není. Jeho zamilovanost vůči mě přímo bije do očí. Při každé příležitosti mne zasypává tunou dárků, květin nebo bonboniér. Ať už se jedná o svátek, o narozeniny nebo jen o MDŽ. Skoro obden se mi snaží dovolat a jen tak si povídat. Telefon samozřejmě nezvedám, nechci s ním mluvit víc než je pro mě nutné. Samozřejmě mě stalkuje i na facebooku a instagramu. Každou fotku a každý příspěvek ,,olajkuje" jako první a neopomene ani přidat rádoby vtipný komentář nebo rozepsat se o tom, jak moc mi to sluší. Prostě i přes všechny mé signály o naprosté ignoraci a nezájmu se stále nevzdává. Nemá šanci. Opravdu má tolik nedostatků, že bych s ním nebyla ani z lítosti. Pořád totiž bydlí u maminky, má nemanželskou pubertální dceru a co se týče přemýšlení, tak je prostě jednodušší. Vzhled taky není bůhví co.
A právě v tento moment mi dochází, že i já jsem svým způsobem bezcitná svině. Pan D. se ke mne nikdy nezachoval nijak hnusně. Opravdu mi snáší skoro modré z nebe - pomohl mi dostat se na místa a na akce, kam by se normální člověk jen tak nedostal. Pomohl mi splnit si svůj sen o tom, být aspoň trochu slavná a dělat show pro lidi. Na každou akci a zase zpátky domů mě vozí a nic za to nechce. Prostě roztrhal by se pro to, abych byla šťastná. A mě to je úplně fuk. Přitom jsem stejně ubohá, protože se těmito stejnými gesty snažím okouzlit Matta. A pak mu po večerech (v myšlenkách) vyčítám, jaký je to hajzl, protože to ani nevidí. Je to začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Člověk pořád má na očích ty růžové brýle a pořád doufá, že jednou to určitě vyjde. Já bych panu D. přála nějakou skvělou ženu, která by ho milovala a která by ho donutila konečně se odstěhovat do vlastního. Věřím, že s ním by se každá měla jako bohyně.
Co se týče mě, já už svůj boj pomalu vzdávám. Sice jsem věčný optimista, ale díky těmto všem okolnostem pomalu začínám vidět, jak moc je má snaha zbytečná. Dokud totiž i ten druhý nebude chtít, nikdy to nebude fungovat. Navíc už opravdu nemůžu. Matta mám ráda, přímo z něj šílím, ale jsem jen jedna z těch jeho mnoha posledních možností...


Oblak kouře

9. března 2018 v 16:46 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Ze včerejšího večera si moc nepamatuji. Popravdě, ani mi není moc dobře. Dostala jsem skvělý nápad, zajít si k večeru za holkama na bar, chvilku posedět a pokecat. Ovšem kdy už jsem odcházela a s kým, to už nevím. Moc alkoholu. Není divu, že dnes v práci sedím na židli křivě a snažím se předstírat, že tu ani nejsem...
Včerejší den nebyl ničím neobyčejný. Dopoledne jsem byla pozvána na schůzku, týkající se finanční gramotnosti a vzdělávacích kurzů na toto téma. Zlanařila mě k tomu Vlaďka, moc hodná holka. Celej rok o ní skoro nevím, ale vždy na podzim, kdy začínají podzimní společné vyjížďky na koních a Hubertovy jízdy se objeví a probereme během pár víkendů úplně vše! A máme na rok s drby zase vystaráno.
Přišla jsem do kavárny, rozhlédla se a sedla si k prvnímu volnému stolu a hezky do kouta. Nějak mám radši, když na mě vidí co nejméně lidí. Přišla jsem o něco dříve a stihla jsem si dát ještě čaj a dortík. Později dorazila Vlaďka a přivedla s sebou ještě někoho, kdo mi to měl vysvětlit jak to funguje. Zvedla jsem se od stolu, objala jsem Vlaďku a potom si potřásla rukou s jejím společníkem. Ano, další chlap na obzoru.
Stál naproti mě vysoký, sebejistý muž s jiskrou v očích. Měl na sobě docela drahý společenský oblek (jen jsem si všimla značky na saku, nic víc v tom nehledejte), byl dobře upravený a ve vlasech byly patrné místy šediny. To miluju. Navíc jeho parfém byl extází pro mé až přehnaně vybíravé čichové buňky.
Usedli jsme ke stolu a začal přednášet. Moc jsem neposlouchala, vůbec nechápu, co se mi snažil vysvětlit. Místo toho jsem měla téměř hodinový výhled na toho krasavce (jmenoval se Martin). Pořád jsem přemýšlela, jakej asi bude v posteli. Prstýnek na ruce ještě neměl, je vůbec zadaný? I když ani to by pro mě nebyla překážka. Postavu měl tak akorát, jeho kůže byla bledá a oči přímo magicky zelené. Takový odstín jsem u nikoho zatím neviděla. Opravdu nejvíc mě učarovaly ty jeho oči.
Mé kochání se a sexuální představy skončili v momentě, kdy se mne zeptal, zda do toho jdu. Do čeho jako? Zpanikařila jsem. Myslím, že jsem se i začervenala. Fakt nemám páru, o čem mi celou tu hodinu povídal. Trapas. Nebyl čas na hrdinství a vymlouvat se, že tomu nerozumím mi přišlo hloupé. Nakonec jsem to uhrála do autu tím, že si jeho nabídku potřebuji promyslet a že se mu ozvu. Bylo na něm vidět, že se mne opravdu bude chtít snažit všemi způsoby přesvědčit a tak mne ještě dalších pár minut ukecával a vyzdvihoval výhody onoho kurzu + získané finance. Bez šance, trvala jsem hrdě na svém a odložila si to až na příští měsíc.
Dopil kávu, rozloučil se s námi a odešel. S Vlaďkou jsme pak ještě chvíli seděly a debatovali. Podařilo se mi zjistit, že Martin je opravdu nezadaný (fuck yeah!) a taky o čem tady celou tu dobu kecal... Nabídka zajímavá, no i tak ještě popřemýšlím, přece jen - člověk by se měl pořád vzdělávat, takže proč ne. Vydržela jsem prosedět hodiny ve škole, zvládnu i jeden blbej kurz (ano, je jednodenní). To se dá přežít. Navíc Martinovo číslo uložené v mém mobilu je známka toho, že o něm možná ještě uslyšíte :-)


Ve víru vášně

6. března 2018 v 12:48 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Dosti bylo abstinence! Jsem hladová. Venku se již stmívalo a to byl ten správný čas vyjít ven... kamkoliv. Oblékla jsem si úplé džíny, z křesla popadla svoji koženou bundu a vyběhla z domu. Telefon byl k neutišení. Tolik nepřečtených zpráv a zmeškaných hovorů. Nevím kam dřív a opět si užívám pánské touhy po mém nahém těle.
Moje hrdinství mě zavedlo až do našeho baru. Holky na baru mě přivítaly dvojitým panákem vodky. Poručila jsem si k němu ještě džus. Chilku jsem se slečnama pokecala, posilnila se vodkou a v mezičase pročítala zamilované zprávy od mých ctitelů... a že bylo co číst. No celý týden jsem se jim neozvala. Nikomu z nich. Už jim asi chybím. Nemohla jsem se rozhodnout, kterému z nich umožním se mnou strávit dnešní večer. Nakonec jsem se rozhodla pro Klacka.
Jeho přezdívka je poněkud úsměvná (aby ne, sama jsem poprvé padala smíchy, když se mi pod tímto pseudonymem představil), nicméně ve skutečnosti se pod ní skrývá tajemný muž. Jeho nádherné temné oči podlomí kolena snad každé ženě. Urostlý knír s bradkou, pod kterým se skrývá ďábelský úsměv ve mě vyvolává neutichající bouři, a jeho hluboký hlas je tak klidný a konejšivý, že kolikrát i zapomínám, co jsem mu vlastně chtěla říct.
Nestává se často, že by mi psal. Tudíž jeho přítomnost je mi velice vzácná. Bylo rozhodnuto, dnešní večer chci strávit s ním. Po asi půlhodinové konverzaci po telefonu jsme si domluvili schůzku a opravdu se ještě toho večera sešli. On není ten barový typ, tudíž jsme hned zamířili k němu domů. Je gurmán, tudíž mě ihned po příchodu řádně hostil výtečným jídlem a neopomenul ani dobré víno. Pustil nám k tomu i hudbu a v tomto duchu jsme rozmlouvali snad až do rána. Své zážitky za tu dobu, co jsme se neviděli, se doslova nakupily. Seděla jsem mlčky a jen poslouchala. Svůj přímo excelentní projev svého života prokládal popotahováním z bonga (jop, hulí trávu... no a?). Bylo až neuvěřitelné, co všechno za tu dlouhou dobu zažil a co se v jeho životě změnilo - mě samé se trochu zastesklo, že po všech těch letech trčím pořád na stejném místě a nic moc nového u mě vlastně není.
Jakmile dohovořil a bylo vidět, že už si asi nic víc neřekneme, pomalu vstal, přišel ke mne a nabídl mi rámě. Nejsem dámička, ale z tohoto gesta jsem byla prostě hotová! Pak mne jako pravý genleman odvedl do své ložnice a pomalu začal svlékat. Měla jsem co dělat, abych se udržela v klidu stát a nehýbat se. Chtěla jsem po něm přímo vyjet, strhat z něj šaty a pořádně ho ojet. NIcméně udržela jsem svůj hlad na uzdě a byla jsem odměněna skvělým sexem. Přesně tohle jsem teď potřebovala. Po několikahodinovém aktu jsem konečně měla dost a chtíč ve mne opět utichl.
Sluneční paprsky se již prorážely přes zašedlé záclony do jeho ložnice. Pomalu jsem vstala a utekla do koupelny. Studená voda mi pomohla se probrat z extáze a začít opět racionálně přemýšlet. Vrátila jsem se pro své věci, začala se oblékat a přitom jsem sledovala jeho krásné nahé tělo, jak bezvládně leží na zválené posteli. Usmála jsem se a ještě pár chvil tam jen tiše stála a přemýšlela nad dokonalostí mužů. Oni ani nevědí, jak moc dokáží být roztomilí. Čas byl bohužel neúprosný a již dávno jsem měla být někde úplně jinde. Dala jsem mu poslední polibek na rozloučenou a bez povšimnutí odešla pryč.


Hudba je lék

5. března 2018 v 12:49 | Lolita |  Z rozepsaného deníku
Skoro celý týden bez mužské společnosti. Jsem na sebe pyšná. Vážný vztah teď udržuji pouze s lahví vína. Deprese z chlapů jsem začala úspěšně řešit sportem (výmluva začátku pokusu o vyrýsovaní postavy do plavek). A bez sluchátek teď už nežiju...
Pravda je taková, že po odhalení sličné brunetky jsem na Matta skoro zanevřela. Teď už udržuji pouze naučené nudné gesta, kdy si ráno popřejeme ,,dobré ráno" a večer zase ,,dobrou noc". Nic víc.
Ve sletu událostí, které se za poslední týden odehrály, jsem se opět uzavřela do sebe a odvrátila pohled úplně jiným směrem. S příchodem jara jsem sama sobě nastolila tvrdý režim a trochu na sobě začala pracovat... ne kvůli chlapům, ale kvůli sobě. Nejsem fandou přeplněného fitka (vůbec nemám páru, na co ty posilovací stroje slouží), takže jsem z netu postahovala pár workoutů (doporučuji navštívit stránky darebee.com - je tam vše o cvičení, správném stravování, prostě vše!) a začala cvičit. Cítím se skvěle.
Bohužel naší rodinou otřásla zdrcující zpráva - rakovina. Naivně jsem si myslela, že když ji nikdo z našich předků nikdy neměl, tak se nám tato nemoc úspěšně vyhýbá. Zmýlila jsem se. Je to všudypřítomné zlo, které akorát čeká nebo potají bují v našem těle. Pak v plné síle přichází nečekaně rychle a přináší smrt.
Nikdy jsem nad touto nemocí nepřemýšlela. Znáte to, dokud se o ní jen mluví a nijak se netýká Vás ani Vašich blízkých, neřešíte to. Jakmile se ale začne týkat někoho z Vaší rodiny, věřte mi, srazí vás to na kolena. Stejně jako mě.
Moje babička je v nejlepších letech - je to jedinný člověk v naší rodině, kdo si se mnou dokáže otevřeně o všem promluvit a za nic mne neodsuzuje. Můžu si postěžovat na neschopný chlapy, na skvělej sex, že víno je lepší než voda... a ona se usměje a na všechno má odpověď! Je úžasná! Tak proč někdo, kdo je tak úžasný, musí na starý kolena být tímto potrestán?
Četla jsem tisíce článků od tisců lidí, kteří se podívali tváří v tvář této nemoci a přežili. Dokonce i pár lidí popsalo, že zbavit se toho je jednoduché - ta nemoc sídlí hlavně ve vaší hlavě. Nejsem fanynkou moderní medicíny, lékařům moc nevěřím. Nicméně i tak. Babička byla na chemoterapiích, brala tunu prášků, po kterých jí bylo dost špatně, pak nastoupila na bioléčbu... pak zase prášky, teď už jen od bolesti. A po všech těch strastech jí tento týden lékařka na plnou hubu řekla, že nic z toho nezabralo. K čemu to teda všechno bylo?! Měla jsem vztek. Potom pocit beznaděje. Čert vem ty peníze a to debilní cestování od jednoho doktora za druhým a z jedné chemošky na druhou... ale všechen ten čas, ty bolesti a nevolnosti - nic z toho nepomohlo.
Co si budem povídat, trpět tím já, už si dávno hodím někde mašli nebo skáču pod vlak. Není to sranda. Nicméně ani lítost nepomůže. Pokud je to opravdu vše jen o psychice a o pozitivním myšlení, pak by to vše mělo být mnohem jednodušší. I já tak začala uvažovat. S babčou jsem byla celý víkend. Dotáhla jsem příze a háčky na háčkování, tuny časopisů o bylinkách a nějakou tu zdravou stravu (nejlepší na rakovinu jsou údajně pecky z ovoce, kořen pampelišky, lněné semínko a kotvičník). Potřebovala jsem nějak babču zaměstnat, hlavně tu její hlavu, aby nemyslela na nic špatnýho. Takže jsme celý víkend háčkovaly (heč, uháčkovala jsem si šálu!), pouštěli dobrou muziku a samozřejmě se cpaly zdravou stravou.
V neděli odpoledne jsem už odjížděla domů. Cítila jsem se docela dobře. I když teda řeknu vám, ta psychika dělá fakt hodně a nedat najevo, že vás ta nemoc mrzí je dosti těžká. Chtělo se mi i brečet. Ale zas na druhou stranu fakt jsme se smály, chvilkama jsme si i zpívaly a to pro mě byla výhra. Čert vem ty hnusný prášky i ten čas, co nám tady na světě ještě zbývá. Radosti se skrývají opravdu v maličkostech a dobrá hudba, to je ten nejlepší lék...